Vítr, řada topolů
Existuje druh rána na řece Epte, kdy se vzduch nemůže rozhodnout. Řeka leží plochá a pomalá proti břehu, obloha visí vysoko a neklidně, a pak přijde poryv z louky a celá řada topolů se nakloní jako jedno tělo. Pro malíře, který před tím stojí s vlhkým plátnem, je to skutečný problém, ne poetický. Věc, kterou vyšel zaznamenat, právě změnila tvar. Změní se znovu během minuty a už se nikdy nevrátí přesně stejným způsobem.
Tento obraz je tím problémem, kterému se postavil čelem. Kmeny stále stoupají v uspořádané řadě, stále rozmístěné s podivnou pravidelností, kterou mají jen vysázené stromy. Ale koruny byly posunuty do strany. Vrcholy se ohýbají a proudí po větru. Listí přestalo být tvarem a stalo se směrem.
Rok, kdy musel koupit stromy
V roce 1891 byl Monet v Giverny osm let, nejprve jako nájemce od roku 1883 a poté, od roku 1890, jako vlastník domu a pozemků kolem něj. Bylo mu přes padesát. Většinu svého pracovního života strávil v nouzi o peníze a většinu své pověsti v hádkách s lidmi, kteří si mysleli, že jeho obrazy jsou nedokončené. To se konečně začalo obracet. Stohy obilí, které namaloval na poli u domu, se rychle a dobře prodávaly prostřednictvím jeho obchodníka Durand-Ruela a poprvé v životě poptávka předbíhala jeho ruku.
A tak se vydal hledat další motiv a našel ho v docházkové vzdálenosti: řadu topolů stojících podél Epte, vysázených ukázněným způsobem, jakým se sází pracovní dřevo, zakořeněných ve vlhké půdě a zdvojených ve vodě pod nimi. Začal. A pak se dozvěděl, že stromy mají být prodány a pokáceny.
To, co udělal dál, o něm vypovídá víc než jakýkoli příběh o světle. Šel do aukce a koupil je, aby zůstaly stát, až bude hotov. Jedna věc je být připoután k námětu. Jiná věc je koupit porost komerčního dřeva, abyste ho udrželi na místě pro několik dalších měsíců práce. Série existuje, protože odmítl být hotov podle cizího rozvrhu.
Malování námětu, který neposedí
Jeho pracovní metoda byla v té době již neobvyklá. Nemaloval jedno plátno od začátku do konce. Nosil jich několik, postavil je společně a pohyboval se mezi nimi, jak se světlo otáčelo, a vracel se k každému jen tehdy, když se podmínky, které ho začaly, vrátily. Ranní plátno bylo zpracováváno ráno. Šedé plátno čekalo na šeď. Díky tomu byl jakýmsi rukojmím počasí a neustále si na to stěžoval, protože počasí se nestará o to, že máte jedenáct napůl hotových obrazů a jen čtyři hodiny použitelného světla.
Vítr přidává druhou osu problémů. Světlo mění hodnotu a barvu a to můžete pronásledovat. Vítr mění kresbu. Hmota, kterou jste pečlivě umístili před hodinou, je nyní přemístěna, pak přemístěna dále, pak se krátce vrátí tam, kde byla. Abyste to vůbec namalovali, musíte se vzdát myšlenky kopírovat jediný okamžik a místo toho malovat chování věci: ne kde jsou větve, ale co dělají.
Proto toto plátno působí živě, spíše než přesně. Tahy jsou kladeny krátkými, šikmými tahy, které všechny běží zhruba stejným směrem, takže povrch sám má v sobě proud. Barva nepopisuje pohyb. Pohybuje se.
Je zde detail, který by věděl zahrnout jen někdo, kdo sledoval topoly v silném větru. Listy topolu jsou nahoře tmavší než dole a jsou připevněny způsobem, který jim umožňuje se zkroutit. Když přijde poryv, celá koruna zabliká bledě, když se tisíce spodních stran najednou otočí, a pak zase ztmavne, když se uklidní. Barva stromu není pevná vlastnost. Je funkcí větru. Na tomto plátně najdete oba stavy, skvrny, kde listí zešedivělo, a sousední skvrny, kde zůstalo tmavě zelené, a střídání podél řady je to, co způsobuje, že pohyb vypadá, jako by cestoval z jednoho konce na druhý, spíše než aby se dělo všude najednou.
Také stojí za to připomenout si, jak fyzicky nepříjemné je to dělat. Napnuté plátno na stojanu na otevřeném prostranství je plachta. Zachytí každý poryv, stojan chce utéct a štětec dorazí na povrch, který pod ním nezůstane v klidu. Volnost tahů není jen stylistická volba. Část z toho je upřímný záznam člověka pracujícího rychle, protože ho vybavení brzdilo.
Na co se dívat, jakmile přestanete počítat stromy
Začněte s kmeny a všimněte si, že dělají něco velmi záměrného. Jsou téměř jedinými rovnými vertikálami v obraze a jsou rozmístěny jako rytmus. Vaše oko je čte jako rytmus, než je čte jako stromy. Zakryjte koruny rukou a to, co zůstane, se blíží kusu abstraktního měření, sadě svislých intervalů přes rovné pole barvy.
Teď pusťte koruny zpět. Všechno nad linií očí je diagonální, péřové, neklidné. Obraz je postaven na kolizi těchto dvou systémů, pravítkového a rozcuchaného, a vítr je to, co je odděluje.
Podívejte se dále na mezery, oblohu prosvítající mezi kmeny. Tyto úlomky nejsou prázdné. Jsou namalovány se stejnou pozorností jako listí a jejich barva se podél řady mění, chladnější a bledší tam, kde se stromy ztenčují. V takovém obraze nesou negativní tvary polovinu světla.
Nakonec se podívejte dolů do vody. Odraz není zrcadlo. Je rozbitý a natažený stejným větrem, který ohýbá vrcholky, takže zdvojené stromy se rozpouštějí do horizontálních vlečných tahů. Horní polovina vertikální, spodní polovina horizontální a břeh sešitý mezi nimi. To je celá architektura plátna v jedné větě.
Jak se chová na skutečné zdi
Toto je vysoký námět a chce vysoký prostor. Cokoli postavené na řadě vertikál způsobí, že zeď bude působit vyšší, než je, což je neobvykle dobré v místech, kde většina obrazů bojuje: úzká chodba, úsek zdi vedle schodiště, komínové těleso, nepříjemný pruh mezi dvojím dveřmi.
Barva je zelená, šedá a říční světlo, což znamená, že klidně sedí proti teplým neutrálním tónům a surovému dřevu a ožívá proti mírně tmavší zdi, než byste čekali. Na bledé zdi působí jako okno. Na středně tónované zdi působí jako kus tkané textury a rytmus kmenů vystoupí do popředí.
Také odměňuje vzdálenost. Stůjte blízko a povrch je změť šikmých tahů bez jediného listu. Udělejte čtyři kroky zpět a řada zapadne do pořádku a začne foukat. Pokud máte místnost s přirozeným dlouhým výhledem napříč, je to obraz, který tento výhled využívá.
Proč ten větrný zůstává tím neklidným
Monet namaloval tuto řadu stromů v bezvětří, v růžovém soumraku, v plochém odpoledním světle a v počasí, které jim lichotilo. Toto je verze, kde je příroda nespolupracující, a je díky tomu lepší. Námětem nejsou topoly. Námětem je několik sekund pohybujícího se vzduchu, zvěčněných člověkem, který koupil stromy speciálně proto, aby mohl dál čekat na ty správné okamžiky.
Plátno je dnes uchováváno v Musée d’Orsay. Při pohledu na něj lidi překvapí, jak málo je v něm kresby a kolik tlaku. Nic není obrysové. Nic není pečlivě ohraničené. Celý obraz je aplikovaná síla, a přesto, více než století poté, vypadá, jako by se měl znovu pohnout.
Více z této kolekce
Přineste si tento obraz domů
Vyberte ručně malovanou olejovou reprodukci pro skutečnou štětcovou práci, nebo archivní plátěný tisk pro ostré muzejní provedení. Každá velikost zachovává původní proporce.
Zobrazit toto dílo a možnosti
Další čtení
Ověřte originál v Musée d'Orsay záznam sbírky a pokračujte přes související díla v katalogu.