Monet a impresionismus

V dubnu 1874 si třicet umělců, které oficiální Salon odmítl nebo je vystavil špatně, pronajalo staré studio fotografa Nadara na bulváru des Capucines a uspořádalo vlastní výstavu. Kritik jménem Louis Leroy prošel výstavou, zastavil se u malé přístavní scény Clauda Moneta s názvem Impression, soleil levant a napsal posměšnou recenzi pod titulkem „Výstava impresionistů“. Název měl pálit. Skupina si ho během pár let osvojila.

Co impresionismus změnil

Změnil tři věci, a to je snazší vidět než popsat. Malíři pracovali na základě přímého pozorování spíše než podle ateliérové konvence, často venku a často rychle. Přestali rozmazávat tahy štětce, takže povrch obrazu zůstává viditelně tvořen barvou. A se stínem zacházeli jako s barvou, ne jako s nepřítomností světla: stín na sněhu mohl být modrý, stín pod topolem fialový. Esej Metropolitního muzea o impresionismu vysvětluje, jak radikální to bylo v porovnání s dokonalostí, kterou Salon vyžadoval.

To, co skupinu nikdy nespojovalo, byl námět. Degas pracoval v interiéru pod umělým světlem. Renoir stále maloval lidi. Pissarro se pohyboval mezi poli a ulicemi. Tento název popisuje metodu mnohem lépe než soubor obrazů, a proto osm výstav mezi lety 1874 a 1886 vypadá tak odlišně jedna od druhé.

Kde Monet zašel dál než kdokoli jiný

Monet dovedl metodu k jejímu logickému konci a výsledkem je to, proč si ho pamatujeme: série. Namísto jednoho obrazu kupky sena maloval ty samé kupky na poli u svého domu znovu a znovu, v různých hodinách a v různém počasí, až se kupka sama přestala být námětem. Pak to udělal znovu s topoly, znovu s průčelím rouenské katedrály, znovu s Temží a budovou parlamentu viděnou skrz londýnskou mlhu.

Argument, který se pod tím skrývá, je jednoduchý a mírně radikální: námětem obrazu není objekt, ale světlo, které na něj dopadá. Katedrála v devět hodin ráno a ta samá katedrála v pět odpoledne jsou dva různé obrazy a žádný z nich není ve skutečnosti o architektuře.

To je také důvod, proč si jeho plátna zaslouží být viděna dvakrát. Zblízka je rouenské průčelí kůrou nemíchaných barev bez téměř žádné kresby. Když ustoupíte, kámen se sám poskládá z ničeho.

Giverny a posledních třicet let

Monet se přestěhoval do Giverny v roce 1883 a zůstal tam po zbytek života. V roce 1893 odbočil rameno nedaleké řeky, aby vytvořil vodní zahradu, osázel ji a pak ji maloval více než dvacet let. Pozdní plátna s lekníny se zcela vzdávají horizontu: žádný břeh, žádná obloha, žádné měřítko, jen hladina rybníka s odrazy v ní. Šedý zákal mu v posledním desetiletí vážně zamlžil zrak a barvy v některých těch letech jsou žhavé a podivné.

Na největším z nich stále pracoval, když v roce 1926 zemřel ve věku osmdesáti šesti let. Byly instalovány v Paříži následující rok a jsou důvodem, proč tolik malířství dvacátého století vypadá tak, jak vypadá.

Jak Monet působí na zdi

Z výše uvedeného vyplývají dva praktické důsledky, a ty jsou důležité, když si vybíráte velikost.

Za prvé, Monet potřebuje odstup. Obraz se skládá dohromady na vzdálenost čtyř nebo pěti stop, ne na délku paže, takže tyto obrazy dělají svou práci na druhém konci místnosti, ne v chodbě, kolem které jen procházíte. Za druhé, logika série znamená, že světlo ve vaší vlastní místnosti záleží více než obvykle: plátno postavené na ranních barvách se nebude chovat na severní zdi stejně jako na jižní.

To je také důvod, proč jsou díla v této kolekci malována ručně olejem, ne tištěna. U Moneta není viditelný tah štětce dekorací aplikovanou na obraz, je to způsob, jakým je obraz postaven. Povrch, který reprodukuje tah, reprodukuje i argument; plochý tisk stejného obrazu si zachová barvy, ale ztratí důvod, proč tam byly umístěny.

Projděte si život

Esej Met o Claudeu Monetovi řadí šedesát let za sebou; katalog níže sleduje stejnou cestu, plátno po plátně.

Poznejte umělecký směr

Esej Met o impresionismu staví jeho dílo vedle ostatních impresionistů a vysvětluje, o co se skupina vlastně přela.

Nakupujte podle světla

Lekníny, zahrady, pobřeží a zimní rána přinášejí do pokoje vždy jinou denní hodinu.