Stoh sena u Giverny
Mokrá tráva v sedm hodin ráno namočí člověka až po kolena během dvaceti kroků. Přidejte váhu plátna, krabici s barvami a skládací stojan, jehož nohy se boří do měkké půdy, a máte skutečnou fyzickou podstatu obrazu: muž středního věku vycházející z pronajatého domu do rovného říčního údolí, aby stál na poli, které patří někomu jinému, před hromadou posečené pšenice, která není pro nikoho námětem.
Monet si pronajal dům v Giverny v roce 1883. Toto plátno pochází z následujícího roku, kdy byl stále nováčkem ve vesnici farmářů a stále zjišťoval, co by se s okolní krajinou dalo dělat. Stojí za to říci jasně, čím tento obraz není. Není to jeden ze slavných obrazů se stohy. Ty přišly později, kolem let 1890 a 1891, když konečně pochopil, co všechno objekt unese. V roce 1884 se jednoduše díval na stoh na poli, bez systému, bez plánu na sérii, bez jakékoli představy, že se tento tvar nakonec stane tím, s čím bude jeho jméno spojováno.
Cizí majetek, cizí rok
Takový stoh není scenérie. Je to uskladněná práce. Pšenice se poseká, shromáždí a postaví do tvaru odolného proti povětrnostním vlivům s tvarovanou korunou, aby voda stékala z vnější strany a obilí uvnitř zůstalo suché, dokud se nevymlátí. Farmář, který se na ten tvar dívá, vidí sezónu práce a zimní peníze stojící na poli. Je to spíš banka než stoh sena.
Takže malíř, který si nese stojan do pole, dělá něco mírně absurdního, a on to věděl. Lidé, kteří tu věc postavili, pracovali. On se díval. Existuje dlouhá historie městských malířů, kteří jezdili na venkov hledat malebné sedláky, a pozoruhodným rysem tohoto plátna je, že to Monet nedělal. Není v něm žádná anekdota. Žádná postava opírající se o vidle, aby vám řekla, jak se máte cítit. Jenom objekt, zem, na které stojí, a vzduch kolem něj.
Smutek přišel později. Camille, jeho první žena, zemřela v roce 1879 ve dvaatřiceti letech, a roky, které následovaly, byly nejtěžší v jeho životě, profesně i osobně. V roce 1884 znovu budoval: domácnost, pracovní rytmus, místo. Muž, který maluje stejné pole po dalších třicet let, je muž, který se rozhodl přestat se stěhovat.
Vznik
Toto je malba počasí zachycená v jediném sezení, nebo téměř. Obraz musel být zachycen, dokud podmínky vydržely, a proto je zacházení s barvou rychlé a směrové a v místech, kde prosvítá podklad, je barva tenká.
Sledujte, jak je stoh postaven. Krátké, křivé, následující tahy, které kopírují tvar, takže samotné stopy štětce vypovídají o kulatosti doškové střechy. Nyní to porovnejte s polem. Zem je malovaná jiným rytmem, plošším a vodorovnějším, s tahy, které vedou napříč obrazem spíš než kolem tvaru. Dva druhy stop pro dva druhy věcí. To je celá gramatika malby v plenéru v jednom plátně.
Barva stínu je místo, kde se odehrává skutečná práce. Stinná strana stohu není hnědá, a není to ani lokální barva slámy ztmavená. Nese v sobě modrou a fialovou vypůjčenou z oblohy nad sebou a zelenou odraženou od trávy pod sebou. Stín v tomto způsobu práce není nepřítomností světla. Je to světlo přicházející z jiného směru s jinou barvou.
Pole je dílna bez zdí
Praktické podmínky tohoto druhu malby jsou zřídka popisovány, a přesto vysvětlují mnohé o tom, jak obraz vypadá. Není tu žádný přístřešek. Světlo se neustále mění, což znamená, že stín, který jste začali malovat, se posunul, než se dostanete na druhou stranu plátna. Vítr zvedá prach a semena na mokrou barvu. Hmyz do ní přistane a zůstane tam. Půda je měkká, takže se stojan během hodiny nerovnoměrně usadí a musí se přenastavit.
Pak je tu otázka, kdy přestat. Ateliérový obraz se dá malovat týdny. Polní obraz má přirozený termín, protože když se slunce posune dostatečně daleko, námět, pro který jste přišli, už neexistuje a pokračování znamená malovat na stejné plátno jiný den. Každý zkušený plenérista zná specifické utrpení sezení, které trvalo příliš dlouho, kdy je obraz pomalu ničen svědomitostí.
Tu disciplínu vidíte v barvě. Pasáže jsou položeny jednou a ponechány. Je tu jen velmi málo seškrabávání, velmi málo oprav, téměř žádné šťourání se v okrajích. Kde je oblast tenká, zůstala tenká. To není nedbalost. Je to muž pracující rychle a vědoucí, že první vyjádření barevného vztahu, vytvořené při pohledu, je obvykle pravdivější než třetí, vytvořené při přemýšlení.
A pak je tu cesta domů s mokrým plátnem a naloženou krabicí přes pole, což je samo o sobě argument pro rychlou malbu.
Na co se nyní dívat
- Najděte základnu stohu. Všimněte si, že nesedí na poli s čistou řeznou linií. Je zapuštěný do trávy, jeho okraj je rozbitý a přerušovaný, což způsobuje, že hmota působí těžce, ne nalepeně.
- Porovnejte osvětlenou a stinnou stranu a zkuste pojmenovat skutečné odstíny. Většina lidí řekne zlatá a hnědá. Podívejte se znovu a zjistíte, že hlavní práci odvádějí růžová, zelená a lila.
- Sledujte horizont. Je nízký, tichý a jemně naznačený, takže stoh může dominovat velmi velkému množství prázdné oblohy a pole. Téměř nic jiného v obraze nekonkuruje.
- Ustupte a zkontrolujte siluetu. Stoh se čte jako jediný čistý tvar z jakékoli vzdálenosti. Právě tato čitelnost je důvodem, proč se Monet k tomuto motivu vracel po celá léta.
Obraz, který ho naučil, co dělat dál
Existuje důvod, proč je toto plátno zajímavější, než jeho skromný námět naznačuje. O šest nebo sedm let později Monet vezme přesně tento tvar a použije ho k důkazu, že světlo, ne předměty, je skutečným obsahem malby. Postaví několik pláten najednou a bude mezi nimi přecházet, jak se slunce pohybuje, a udělá to se stoho, ne s katedrálou nebo člověkem, protože stoh je hloupě jednoduchý. Jednoduchý tvar umožní, aby se vše ostatní týkalo světla.
Můžete zde vidět objev, který se děje, ještě než věděl, že ho dělá. Stoh je již redukován. Příběh je pryč. Zůstává obyčejný zázrak, že hromada sušené trávy, osvětlená z jedné strany, je malou událostí barvy.
Jak se chová na skutečné zdi
Krajinářský formát, nízký horizont a jedna silná centrální hmota dělají z tohoto jednoho z nejsnadnějších Monetových motivů pro život s ním. Kompozice je klidná a oko se rychle usadí, což znamená, že funguje v místnostech, kde nechcete, aby umění zvyšovalo hlas: v ložnici, na stěně v jídelně, v chodbě s dlouhým přístupem.
Paleta je teplá a zemitá s chladnými stínovými tóny, takže se dobře snáší s dubem, vlnou, terakotou, kamenem a jakoukoli barvou stěny v rozsahu od krémové po hliněnou. Na studené modrošedé stěně se kontrastem znatelně více rozzáří do zlatova, což je skutečně jiný obraz a stojí za vyzkoušení, pokud máte možnost.
Dopřejte mu dobré obecné světlo spíše než tvrdý bodový reflektor. Jemnosti tohoto plátna žijí ve stinné polovině stohu a jasný směrový paprsek zploští přesně tu část, kterou chcete číst. A pověste ho dostatečně nízko, aby horizont byl při stání blízko vaší úrovni očí. Polní obrazy fungují nejlépe, když se zdá, že země vybíhá z rámu směrem k vašim nohám, což je ostatně to, jak to vypadalo muži stojícímu v mokré trávě.
Více z této kolekce
Přineste si tento obraz domů
Vyberte ručně malovanou olejovou reprodukci pro skutečnou štětcovou práci, nebo archivní plátěný tisk pro ostré muzejní provedení. Každá velikost zachovává původní proporce.
Zobrazit toto dílo a možnosti
Další čtení
Ověřte originál v Pushkin Museum of Fine Arts záznam sbírky a pokračujte přes související díla v katalogu.