Rybníček s lekníny
Stůjte na okraji rybníka uprostřed léta a dívejte se přímo dolů do vody. Zjistíte, že nedokážete rozhodnout, na co se vlastně díváte. Je tu hladina s plovoucími listy a povlakem prachu a pylu na vodě. Je tu odraz, který je nebem a stromy, visícími zdánlivě pod vašima nohama. A je tu hloubka, kde se stonky noří do hnědozelené temnoty. Všechny tři zabírají stejné místo ve stejnou chvíli a vaše oko odmítá je seřadit.
Tento zmatek je námětem tohoto obrazu. Není v něm horizont, žádný břeh, žádné nebe kromě nebe ležícího ve vodě. Rám je zcela vyplněn hladinou, která je zároveň oknem, a celá věc se sklání k vám. Monetovi bylo sedmdesát devět let, když ho namaloval. Dlouhých čtvrt století se díval do této vody a vzdal se představy, že krajina potřebuje půdu.
Rybník, o který musel bojovat
Voda není přírodní. Dům v Giverny si pronajal v roce 1883 a koupil v roce 1890. Od roku 1893 se pustil do budování rybníka, přičemž svedl malou řeku Epte, aby ho napájel. Místní farmáři protestovali. Voda není ve vesnici farmářů ozdobou. Je to zavlažování, je to dobytek, je to věc, na kterou mají lidé práva, a nováček z uměleckého světa, který ji chce přesměrovat kvůli pěstování květin na koukání, nebyl zrovna rozumný soused.
Prosadil si svou. Japonský můstek byl postaven v roce 1895 a výsadba rok od roku houstla. Každý list na tomto obraze stojí ve vodě, o kterou muž argumentoval, zaplatil a vykopal. Stojí za to si to připomenout, protože tato pozdní plátna jsou často popisována jako poklidná, a klid není to, čím skutečně jsou. Jsou záznamem posedlosti, která přetvořila kus krajiny, aby se jeden člověk mohl po zbytek života dívat na stejných dvacet metrů čtverečních.
Oči
Šedý zákal byl diagnostikován kolem roku 1912. Operaci podstoupil až v roce 1923. To je zhruba jedenáct let malování přes čočky, které se pomalu kalily a žloutly, a toto plátno vzniklo blízko konce tohoto období.
Přemýšlejte, co to znamená pro malíře, jehož celá praxe spočívala v přesném podání barev. Šedý zákal nejen rozmazává. Mění rovnováhu toho, co se dostane k oku, otepluje a ztlumuje, nejdřív ubírá studený konec spektra. Nejzávislejší malíř na barvách ztrácel spolehlivý přístup k barvám, a přesto pokračoval, ve velkém, denně, po celé desetiletí.
Důsledky můžete vidět v zacházení s barvou zde. Tahy jsou široké a sebevědomé, kresba je zcela pohlcena barvou a barvy jsou posazené vysoko a teple. Otázka, zda je to selhávající zrak, nebo těžce vybojovaná svoboda, lidé řeší už století, a upřímně to je asi obojí. Šedesát let pozorování dává člověku dost materiálu k malování, i když nástroj selhává.
Rybník je stroj, o který je třeba pečovat
Vodní zahrady nejsou ponechány samy sobě. Lekníny se rozrůstají a musí se protrhávat, jinak zcela uzavřou hladinu a nezůstane žádná voda, která by cokoli odrážela. Spadané listí klesá ke dnu, hnije a kalí vodu. Řasy kvetou v teplém počasí. Samotné listy zachycují prach, a rybník, který není čištěn, působí spíš jako špína než jako zrcadlo.
Za každým z těchto obrazů je tedy údržbový režim. Rybník na tomto plátně byl neustále udržován, jeho hladina byla na některých místech otevřená a jinde hustá, protože kompozice, kterou Monet chtěl, závisela na poměru mezi zakrytou a čistou vodou. Nemaloval přírodní scénu. Maloval aranžmá, které sám zasadil, vykopal, svedl řeku, aby je naplnil, a pak ho pětadvacet let kurátoroval.
To je neobvyklý vztah mezi malířem a námětem. Většina umělců najde námět. Tento si ho vyrobil a pak ho desítky let upravoval, aby mu stále poskytoval obrazy. Kolem roku 1919 se rybník a obrazy staly jediným uzavřeným systémem: zahrada dodávala námět, námět dodával dílo, dílo platilo zahradu.
To také vysvětluje zvláštní sebejistotu pozdních pláten. Člověk, který se každý den čtvrt století dívá na stejnou vodu, nemusí nic kontrolovat. Ví, kde leží listy, jak dopadají odrazy v každou hodinu, co dělají vrby na vzdáleném konci rybníka v srpnu. V tu chvíli oči neznamenají tolik co dřív, což bylo štěstí.
Malba hladiny, která je zároveň oknem
Všimněte si, jak je obraz uspořádán. Leknínové listy působí jako vodorovné elipsy, leží naplocho, ustupují, jak se zmenšují a přibližují k sobě směrem k hornímu okraji plátna. To je jediná perspektivní nápověda v celém obraze, a stačí. Mezi nimi a pod nimi se svisle vynořují odrazy stromů a nebe, klesající dolů do vody.
Máte tedy dva směrové systémy, které se kříží: ploché věci se vzdalují od vás a odražené věci padají dolů. Toto křížení způsobuje, že prostor působí nestabilně a oko se neustále pohybuje. Je to také důvod, proč tyto obrazy, které neobsahují žádný děj, nejsou nudné na pohled. Obraz vám nedovolí ustálit se na jediném čtení toho, kde co je.
Barva je nanášena dlouhými, sytými tahy, často mokrý do mokrého, přičemž se štětec při pohybu otáčí. Na některých místech je barva roztírána natenko a prosvítá tkanina plátna; jinde se tyčí jako provazec pigmentu. Zblízka tam není žádná voda, žádný květ, jen stopy. Ustupte o čtyři kroky zpět a vše se spojí v rybník tak přesvědčivě, že se k němu lidé naklánějí.
Na co se zaměřit
- Nejprve najděte nejtmavší pasáže. Nejsou to stíny na vodě. Jsou to odrazy stromů, které působí jako hloubka – to je velký trik celé pozdní série.
- Sledujte jednu linii leknínových listů od spodního okraje vzhůru a sledujte, jak se stlačují. Toto stlačení dělá všechnu práci, kterou by normálně dělal horizont.
- Hledejte květy. Obvykle jsou jediným místem na plátně se skutečně světlým, neprůhledným dotykem, nanesené jako poslední, vystupující nad všechno ostatní.
- Zkuste najít okraj rybníka. Nepodaří se vám. Schválně ho ořízl, aby voda neměla žádnou hranici a obraz se choval jako fragment vyříznutý z něčeho nekonečného.
Jak se chová na skutečné zdi
Kompozice vyplňující celou plochu bez horizontu je skutečně jiným objektem pro bydlení. Není zde žádný správný vrchol ani kotevní linie, takže obraz místnosti nevnucuje směr jako krajina. Působí jako panel barev, který se při přiblížení odhalí jako místo.
To znamená, že je vynikající na dálku a ještě lepší zblízka, což je vzácná kombinace. Umístěte ho tam, kde lidé procházejí na pár kroků a občas si poblíž sednou, a bude fungovat na obě vzdálenosti. Také to znamená, že může viset na zdi, která je stranou od středu místnosti, aniž by působil špatně umístěný.
Dominuje zelená, modrofialová a růžová, s teplými okrovými tóny ve vodě. Dobře vypadá na bílých, světle šedých a jemně zelených stěnách a překvapivě bohatě působí na tmavě uhelné nebo tmavě zelené, kde květinové dotyky vystupují. Vyhněte se zavěšení vedle něčeho s výrazným vzorem, protože plátno je samo o sobě celé textura a obojí by spolu vibrovalo.
Osvětlete ho rovnoměrně a štědře. Toto je obraz bez tmavého koutku, kde by se daly skrýt problémy, a potřebuje dostatek světla, aby zelené večer nezešedly. Věšte ho nízko. Do rybníků se díváme shora a obraz je přesvědčivější, když do něj vaše oko vstupuje shora.
Více z této kolekce
Přineste si tento obraz domů
Vyberte ručně malovanou olejovou reprodukci pro skutečnou štětcovou práci, nebo archivní plátěný tisk pro ostré muzejní provedení. Každá velikost zachovává původní proporce.
Zobrazit toto dílo a možnosti
Další čtení
Ověřte originál v Tel Aviv Museum of Art záznam sbírky a pokračujte přes související díla v katalogu.