Rouenská katedrála, portál, zataženo
Představte si malý pronajatý pokoj v nejvyšším patře, židli, stoh pláten u stěny a okno vyplněné zcela průčelím katedrály. Ne pohled na katedrálu; věc samu, tak blízko, že vyplňuje sklo od okraje k okraji, tak blízko, že nevidíte její vrchol ani zem, na níž stojí.
Nyní si představte, že v tomto pokoji strávíte dvě zimy.
Pronajal si prostory naproti západnímu průčelí rouenské katedrály v roce 1892 a znovu v roce 1893 a pracoval na téže kamenné zdi během obou kampaní. Ne na jednom plátně; na mnoha najednou, stohovaných a vyměňovaných, protože světlo se pohybovalo rychleji, než mohl malovat. Skupinu dokončil v ateliéru v roce 1894 a vystavil ji v roce 1895. Napsal, že ho tato práce přiváděla k nočním můrám.
Toto je verze ze zataženého počasí. Ze všech je nejméně okamžitě přitažlivá, a právě ona vysvětluje, k čemu celý projekt sloužil.
Obraz, který mu přinášel noční můry
Myšlenka zní jednoduše a v praxi je téměř šílená: malovat stále stejný nepohyblivý objekt znovu a znovu, měnit jen světlo a sledovat, co se stane.
Problém je v tom, že světlo na kamenné fasádě se neustále mění a nikdy se přesně neopakuje. Za jasného rána slunce přejde přes průčelí za hodinu či dvě, vrhne hluboké řezby do ostrého reliéfu a pak je zploští. V zatažený den celá fasáda spočívá v difúzním rovnoměrném světle, které se mění, jak mraky houstnou nebo řídnou. Na zachycení kteréhokoli stavu měl možná dvacet minut; pak byl tento stav pryč a jediný způsob, jak pokračovat, byl odložit plátno a vzít jiné, které odpovídalo novým podmínkám.
Takže pokoj se zaplnil plátny. Pohyboval se mezi nimi, jak se světlo pohybovalo, pracoval na každém tak dlouho, dokud jeho konkrétní efekt trval, a pak čekal, někdy i dny, než se efekt vrátil. Počasí nespolupracuje. Týden deště znamená týden, kdy se nedotkne poloviny pláten v pokoji.
Bylo mu padesát dva let, na vrcholu sil i reputace, a dobrovolně se zamkl v malém pokoji, aby bojoval s budovou. Noční můry jsou naprosto uvěřitelné. Existuje zvláštní druh tlaku v projektu, kde subjekt nelze změnit, nelze vylepšit a nelze uspěchat, a kde jedinou proměnnou je něco, nad čím nemáte žádnou kontrolu.
Proč je zataženo to těžké
Sluncem osvětlené verze katedrály je snazší obdivovat i malovat. Sluneční světlo udělá polovinu práce: vytváří silné stíny, jasnou strukturu a zjevnou barvu. Kámen je na jedné straně zlatý a na druhé modrý, a máte svůj obraz.
Šedé počasí všechno toto odebere. Pod těžkou oblohou fasáda ztrácí stíny, její struktura měkne a celé průčelí se stává jednou hmotou s blízkými hodnotami. Není zde žádné drama. Malíř, který tomu čelí, má dvě možnosti: vymyslet kontrast, který tam není, nebo najít barvu uvnitř šedi a vytvořit obraz z ní.
Vydal se druhou cestou, a proto toto plátno stojí za čas.
Při bližším pohledu v něm není téměř žádná šedá barva. Kámen je postaven z modré, šeříkové, studené růžové, bledě zelené, mdlého okru v prohlubních, a tyto barvy leží vedle sebe v malých rozbitých tazích, takže z dálky splývají v něco, co čtete jako zatažený kámen, a zblízka to není vůbec nic takového. Hluboký portál není hnědý ani černý; je tmavě modrofialový s teplými tóny pohřbenými v něm.
Barva je také fyzicky silná. Na těchto plátnech je povrch vybudován v krustových, zrnitých vrstvách, a nelze si nevšimnout, že malba dostala texturu toho, co zobrazuje. Zvětralý kámen, namalovaný zvětralou barvou. To není náhoda; povrch budoval v opakovaných sezeních a pak skupinu dokončil v ateliéru, a nahromaděná hmota je součástí toho, co z ní dělá zdivo.
Naučit se to vidět: šedá není šedá
Toto je obraz, který nic nedá rychlému pohledu a mnoho dá pomalému.
- Podívejte se na jednu čtvereční plochu velikosti dlaně na kameni. Neskenerujte celou fasádu. Vyberte si místo a zůstaňte na něm. Přibližně za dvacet sekund přestane být šedé a začne se oddělovat do růžových, modrých a zelených tónů. To je celý zážitek z obrazu a nelze ho uspěchat.
- Najděte nejtmavší bod. Bude uvnitř portálu, zapuštěných dveří. Všimněte si, že není černý a že má v sobě barvu. Pak si všimněte, jak je proti němu měřeno všechno ostatní v obraze.
- Najděte nejsvětlejší bod. Obvykle je to malá oblast horního zdiva, která zachycuje, co nabízí obloha. Mezi ním a portálem leží celý rozsah obrazu, a je úzký; pracuje v úzkém pásu hodnot a získává z něj obrovské množství.
- Podívejte se na okraje architektury. Řezbářský detail není kreslený. Nejsou zde žádné obrysy. Každý oblouk, profil a sloup je vytvořen umístěním jedné barvy proti druhé, a kde je světlo nejslabší, formy se skutečně rozpouštějí. Ustupte a znovu se sestaví.
- Všimněte si, co je oříznuto. Vrchol fasády je odříznut. Stejně tak základna. Není zde žádná ulice, žádné nebe, žádný kolemjdoucí, žádný pocit budovy jako objektu stojícího ve městě. Odstranil to všechno, abyste se nemohli dívat na obraz jako na portrét památky. Jste uvězněni s povrchem a světlem, což je to, co chtěl.
Nejpodivnější na šedé verzi je, jak moc připomíná počasí spíše než architekturu. Budova byla proměněna v atmosférickou událost. Téměř cítíte vlhko.
Jak se chová v skutečném pokoji
Toto je architektonický obraz a chová se architektonicky, což ho činí užitečným způsobem, jakým krajiny nejsou.
Je silně vertikální. To je vzácné a cenné, protože většina zdí ve většině domácností má alespoň jeden vysoký úzký prostor, který horizontální obrazy nemohou vyplnit: vedle dveří, mezi dvěma okny, na schodišti, na čelní stěně krbu, na konci chodby. Toto plátno bylo vytvořeno přesně pro tento tvar a nízký strop díky němu působí vyšším dojmem.
Paleta je měkká a blízká v tónech; tlumená šeříková, modrošedá, bledý okr, bez jakékoli syté barvy. To znamená, že nikdy nekonkuruje. V místnosti se silným nábytkem, vzorovanými textiliemi nebo mnoha knihami si udrží svou pozici, aniž by přidával hluk, a v minimalistické místnosti poskytuje texturu spíše než barvu.
Na bílé zdi může působit mírně vybledlým dojmem, takže je to jeden z mála motivů, který skutečně preferuje tónované pozadí: teplou šedou, kámen, greige, bledou hlínu nebo něco podstatně tmavšího. Na hluboce antracitové nebo inkoustově modré zdi se stává pozoruhodným, protože bledá fasáda se odlepí od povrchu a obraz získá hloubku, kterou mu zatažené světlo odpírá.
Světlo zde záleží více než u téměř jakéhokoli jiného motivu. Toto je malba o čtení jemných barev v úzkém rozsahu, a slabá lampa ji zploští do šedého obdélníku. Dopřejte jí dobré rovnoměrné světlo zepředu a nikdy ji neosvětlujte z boku; boční světlo zveličí fyzickou texturu barvy a promění obraz o atmosféře v obraz o povrchu.
A pověste ji tam, kde se k ní může někdo postavit blízko. Dvacet sekund na délku paže je to, o co toto plátno žádá, a je to jediná platba, kterou vyžaduje.
Více z této kolekce
Přineste si tento obraz domů
Vyberte ručně malovanou olejovou reprodukci pro skutečnou štětcovou práci, nebo archivní plátěný tisk pro ostré muzejní provedení. Každá velikost zachovává původní proporce.
Zobrazit toto dílo a možnosti
Další čtení
Ověřte originál v Musée d'Orsay záznam sbírky a pokračujte přes související díla v katalogu.