Rouenská katedrála, konec dne
Poslední světlo dne nevyprchává z budovy rovnoměrně. Šplhá vzhůru. Ulice zmodrá nejdřív, pak portály, pak spodní část zdiva, zatímco vrchol věže si podrží zbytek tepla o pár minut déle než vše pod ním. Každý, kdo někdy pozoroval západní průčelí na sklonku odpoledne, to zná. Monet ho pozoroval z pronajatého pokoje naproti Rouenské katedrále a málem ho to zlomilo.
Pracoval tam ve dvou etapách, v letech 1892 a znovu 1893, z pokojů naproti západnímu průčelí. Ani ne na jedno plátno. Na mnoho najednou, opřených a naskládaných, takže když se světlo změnilo, mohl jedno odložit a vzít si jiné, které odpovídalo novým podmínkám. Pokoj byl dílnou pro zachycení pohyblivého cíle. Práci popisoval jako mučivou. Říkal, že ho pronásledují noční můry.
Muž v pronajatém pokoji, který prohrává
Pochopte past, kterou si nastražil. Rozhodl, že námětem těchto obrazů není katedrála. Námětem je světlo na katedrále v určitém okamžiku, což znamenalo, že motiv vypršel, zatímco ho maloval. Mrak, který přešel přes slunce, nepřerušil práci. Ukončil tu denní verzi práce.
V dvaapadesáti měl technické prostředky namalovat téměř cokoli, co viděl. Co neměl, a nikdy mít nemohl, byl čas. Konec dne to ukázal nejkrutějším způsobem, protože poslední hodina je nejrychlejší hodinou. Barevná teplota světla v soumraku opadá ze zdi během minut. Cokoli máte na plátně, když odejde, to máte.
Tyto obrazy nedokončil v Rouenu. Přivezl je domů a v roce 1894 je dotvořil v ateliéru, upravoval každý proti ostatním, až série držela pohromadě jako celek, a v roce 1895 je vystavil. Toto zpoždění vypovídá o tom, jak tvrdý boj to byl. Potřeboval rok klidu, aby vyřešil, co uchvátil v několika zběsilých týdnech.
Proč konec dne není barva, ale kolaps
V poledne slunce za vás popisuje. Na konci dne slunce přestane popisovat a začne upravovat. Detaily jsou odstraněny. Stín stoupá a hromadí se. Kámen, který celý den absorboval teplo, se zdá být na chvíli osvětlen zevnitř spíše než zvenčí, a pak i tento dojem zmizí.
Proto obraz působí méně jako architektura a více jako opona z kamene. Kružby, sochy, vertikální logika gotického průčelí – vše je přítomno jako hmota a rytmus, ne jako kresba. Monet nebyl nedbalý. Reportoval, jak fasáda skutečně vypadá, když z ní světlo vyprchá: hmota s dutinami, ne diagram.
Jak byl vytvořen
Barva je hustá. Ne dekorativně hustá, ale nanesená v hřebenech a chuchvalcích, které zachycují skutečné světlo v skutečné místnosti, takže povrch plátna má odpovídající drsnost povrchu budovy. To je jeden z nejpodivnějších a nejlepších nápadů v celé sérii. Dal obrazu vytesaného kamene kůži, která se chová trochu jako vytesaný kámen.
Barva je kladena v malých sousedících tónech, ne míchána do jediného odstínu. Modré sousedí s fialovými, fialové s tlumenou růží, a kde teplo přežívá, je taženo přes chladné, ne do něj zamícháno. Podívejte se do nejhlubších zákoutí portálů a zjistíte, že temné tóny nejsou hnědé ani černé. Jsou sytě modré a fialové, což je to, čím stín na bledém kameni v tuto hodinu skutečně je, a což je přesně pozorování, které předchozí generace malířů nebyly ochotny učinit.
Budova namalovaná, jako by byla počasí
Stojí za to se pozastavit nad tím, jak divný celý projekt je. Gotické průčelí katedrály je nejpečlivěji navrženým objektem ve středověkém městě. Každý kámen byl tesaný se záměrem, každá figura umístěna podle schématu, a po staletí byl správný způsob, jak ho nakreslit, zaznamenat tento záměr přesně. Změřte to, respektujte symetrii, dbejte na kružby.
Monet nic z toho neudělal. Zacházel s velkým navrženým objektem, jako by to byl mrak, něco bez pevného vzhledu, jehož jedinou spolehlivou vlastností je, že se na něm děje světlo. Budova zde není popsána. Je reportována v okamžiku, ve stejném duchu, v jakém by malíř reportoval vlnu nebo mlhu.
To byl agresivní nápad a série činí argument nevyhnutelným, protože se nemůžete dívat na jedno plátno, aniž byste věděli, že existují další. Vystaveny společně v roce 1895 řekly divákům něco nepříjemného: že trvalý kamenný monument, na který jste se dívali, je vám k dispozici pouze jako dočasný vzhled. Podívejte se na něj v osm, v poledne a za soumraku a viděli jste tři různé objekty, z nichž žádný není skutečnější než ostatní.
Obraz konce dne je extrémním případem tohoto argumentu. Je verzí, ve které se budova téměř vzdala. Dalších dvacet minut a nezbývalo by nic k malbě než temná hmota proti chladnoucímu nebi, a denní práce by skončila, jako mnohé jiné, nedokončená.
Na co se nyní dívat
- Začněte nahoře a čtěte směrem dolů. Najděte nejvyšší bod, který stále nese teplo, a všimněte si, jak rychle, v palcích, se toto teplo mění v chladnou fialovou. Tento gradient jsou hodiny obrazu.
- Podívejte se do otvorů portálů. Nechte své oko přizpůsobit se tak, jak by se přizpůsobilo v temné místnosti. Temné tóny se po pár sekundách rozdělí do výrazných barev.
- Všimněte si, že žádná hrana na obraze není skutečně ostrá. Za soumraku lidské oko ztrácí ostrost dříve než barvu, a plátno tuto nedokonalost reprodukuje.
- Postavte se dost blízko, abyste viděli hřebeny barvy, pak ustupte, dokud se kámen znovu nespojí. Někdy kolem osmi stop se celá věc přepne do budovy. To je přesná vzdálenost, pro kterou byl obraz navržen.
Jak se chová na skutečné zdi
Soumrakový obraz je večerním obrazem. Za chladného denního světla dominují modré tóny a plátno se drží v mírném odstupu, důstojné a trochu přísné. Za teplého světla lampy po setmění se přežívající oranžové a růžové tóny v horním zdivu probudí a obraz se znatelně oteplí a zintimní. Málokterý obraz se tak mění mezi čtvrtou odpoledne a devátou večer.
Formát je výrazně vertikální a kompozice je jedna velká hmota bez úlevy, takže potřebuje na obou stranách prostor k dýchání. Na přeplněné galerijní zdi se promění v šedou desku. Osamocený na úzkém pilíři zdi, nad konzolou nebo na konci chodby působí opačně: dodává zdi výšku a zastaví oko na konci místnosti.
Protože povrch je texturální, boční světlo je váš přítel. Lampa umístěná na straně, ne bodové světlo přímo, zachytí nanesenou barvu a oživí celou tvář. A protože paleta žije v modré, fialové a kamenné šedi, přirozeně sedí s chladnými stěnami, tmavým dřevem, železem a nebíleným plátnem a tiše zabije jakýkoli blízký předmět, který se snaží být jasný. To není chyba. Monet strávil dvě kampaně a rok ateliérové práce, aby vytvořil obraz, který ukončí hádku v místnosti. Stále to dělá.
Více z této kolekce
Přineste si tento obraz domů
Vyberte ručně malovanou olejovou reprodukci pro skutečnou štětcovou práci, nebo archivní plátěný tisk pro ostré muzejní provedení. Každá velikost zachovává původní proporce.
Zobrazit toto dílo a možnosti
Další čtení
Ověřte originál v Pushkin Museum of Fine Arts záznam sbírky a pokračujte přes související díla v katalogu.