Londýnský parlament, 1900–01: Mlha, pro kterou se vrátil
Chtěl mlhu. To je část, kterou lidé nejhůře věří. Návštěvníci Londýna v roce 1900 si na zimní vzduch stěžovali jako na samozřejmost; byl to kouř z uhlí stejně jako počasí, špinil límce a zkracoval životy a dokázal proměnit poledne v soumrak. Monet přešel přes vodu, aby se do ní dostal schválně, tři zimy po sobě, a hořce si stěžoval ve dnech, kdy se zvedla.
Jeho rutina byla pevná. Dopoledne z pokoje vysoko v hotelu u řeky, s výhledem dolů na mosty. Odpoledne na druhé straně vody na terase patřící nemocnici, čelící dlouhé siluetě budov parlamentu, jejichž věže a fiály ležely přímo v cestě zapadajícího slunce.
Bylo mu šedesát, konečně bohatý, pracoval na téměř stovce pláten najednou a podle vlastních slov byl celé týdny blízko zoufalství.
Pronásledování něčeho, co nechtělo zůstat stát
Problém byl strukturální. Jeho metoda závisela na opakování: vrátit se ke stejnému motivu ve stejnou hodinu v po sobě jdoucích dnech a dokončit plátno, které patří k tomuto efektu. Fungovalo to na zasněženém poli a před katedrálou, protože efekty se s určitou spolehlivostí opakovaly.
Londýnská mlha se neopakuje. Nikdy není dvakrát stejné hustoty, barvy ani výšky. Mění se, zatímco se díváte. Popisoval frustraci z toho, že měl plátno rozpracované pro určitý stav a už nikdy ten stav neviděl, že světlo se zhroutilo uprostřed sezení, že celé dny byly ztracené. Měl desítky pláten naskládaných v hotelovém pokoji a pobíhal mezi nimi, jak se řeka měnila, někdy se za odpoledne dotkl šesti nebo sedmi.
Nemohl je tam dokončit. Odvezl celou hromadu domů a pracoval na nich další dva nebo tři roky, z paměti, z fotografií, které si pořídil jako pomocníky, a především proti sobě navzájem, upravoval jedno, dokud nesouhlasilo se skupinou. Když byly konečně vystaveny v roce 1904, kritika byla okamžitá a obdivná; několik spisovatelů poznamenalo, že tento cizinec namaloval charakter jejich města přesněji než jeho vlastní malíři.
Pod kampaní je také soukromá vrstva. Temži poprvé viděl o třicet let dříve, ve svých dvaceti, jako uprchlík před válkou, chudý a neznámý a truchlící po svém otci. Vrátit se v šedesáti a malovat stejnou řeku ze apartmá v drahém hotelu není neutrální čin a obrazy nesou jakousi usedlou, nespěchanou pozornost, kterou by mladý muž nezvládl.
Co mlha vlastně dělá
Pochopení optiky dělá obraz mnohem lépe koukatelným. Mlha je suspenze kapiček a částic; rozptyluje světlo spíše než ho blokuje. Z toho plynou tři důsledky a všechny tři jsou zde vidět.
Zaprvé odstraňuje detaily postupně s vzdáleností, takže budova ztrácí své části dříve, než ztratí svůj obrys. Zadruhé zvedá nejtmavší tóny, takže nic není nikdy skutečně tmavé; silueta parlamentu na těchto plátnech není nikdy černá, je teplá fialová nebo hustá modrá nebo kouřově růžová. Zatřetí, a to je nejdůležitější, dělá vzduch samotný nejjasnější věcí ve scéně, takže světlo se zdá přicházet odevšad najednou spíše než z jednoho zdroje.
Proto jsou tyto obrazy podivné, i než si všimnete, co v nich je. Normální hierarchie je převrácená: pevný objekt je tlumený a prázdný prostor je světélkující.
Na co se dívat
Vezměte si nejprve siluetu. Celá budova je redukována na jednu souvislou profil, nízkou hmotu s věží na každém konci a uvnitř tohoto tvaru není téměř žádná informace; několik tahů naznačuje vertikální rytmus oken a pak se zastaví. Zakryjte věže a obraz ztratí svou identitu úplně; tyto dvě vertikály nesou celou zátěž rozpoznání.
Pak slunce. Ve verzích, kde prorazí, je to malý disk hustého pigmentu a téměř nikdy není žluté; je oranžové, růžové, někdy téměř červené, protože je viděno přes obrovskou hloubku špinavého vzduchu. Pod ním, na vodě, je jeho odražený sloupec a tento sloupec je nejvíc malovanou pasáží na plátně: krátké, přerušované horizontální tahy růžové, zlaté a světle zelené, každý je fazetou pohybující se vody.
Nyní se podívejte na vodu mimo odraz. Není světlejší ani tmavší než obloha; je téměř přesně stejné hodnoty, což dělá tyto obrazy tak nestabilními. Horizont není nakreslen. Řeka a vzduch se setkávají v zóně spíše než v linii a vaše oko stále hledá spojení.
Hledejte lodě nebo mola, když se objeví, mezi vámi a budovou. Jsou jediným měřítkem v obraze. Bez nich by věž mohla být dvě stě metrů daleko nebo dva tisíce.
Ještě jedna zkouška, a to je ta, která ukazuje, jak dobré tyto obrazy jsou. Podívejte se na obraz s hlavou blízko povrchu a pak jděte pozpátku přes místnost a celou dobu se dívejte. Na půl metru je to nesouvislá síť suchých tahů. Na dva metry se budova sestaví. Na pět metrů se mlha začne pohybovat, protože na tuto vzdálenost vaše oko už nemůže rozlišit jednotlivé značky a začne je průměrovat, což je přesně to, co skutečná vzdálenost dělá skutečnému vzduchu. Obraz má správnou pozorovací vzdálenost zabudovanou do svého provedení a byla vypočítána.
A přistupte blízko, abyste viděli, jak tenká je barva ve srovnání s katedrální sérií. Zde je scumbled, tažená nasucho přes podklad, takže skrz vrchní vrstvu prosvítají skvrny jiné barvy. Tento přerušovaný, závojový povrch je přímým fyzickým ekvivalentem suspendovaných částic ve vzduchu. Maloval mlhu technikou, která je sama o sobě poloprůhledná.
Proč to drží
Londýnská série je místem, kde jeho celoživotní téma dosahuje nejčistší formy. V kupkách sena byl stále pevný objekt pod světlem; v obrazech rybníka byla stále voda. Tady není v podstatě nic než atmosféra s skrytým tvarem a divák dodává budovu z paměti. Je to obraz o tom, jak málo oko vlastně potřebuje.
Je to také mimochodem přesný historický dokument zvláštního druhu vzduchu, který už neexistuje; tato konkrétní barva londýnské zimy byla v následujícím století legislativně vymýcena.
Na zdi je to nejtišší a nejatmosféričtější obraz v jeho díle a je to ten, který nejvíce mění náladu místnosti, aniž by vyžadoval pozornost. Rozsah je úzký, jediný dominantní odstín s teplým akcentem, takže nikdy nekonkuruje předmětům kolem sebe. Na denním světle drží modré a šedé a obraz působí chladně a prostorně. Pod lampou vystoupí růžová a oranžová ve slunci a jeho odrazu a celé plátno se zahřeje. Hodí se do místnosti, kde chcete hloubku spíše než událost: dlouhá zeď, místo, kterým procházíte spíše než sedíte, nebo prostor, kde je světlo již nízké a chcete, aby obraz s ním souhlasil spíše než se hádal.
Více z této kolekce
Přineste si tento obraz domů
Vyberte ručně malovanou olejovou reprodukci pro skutečnou štětcovou práci, nebo archivní plátěný tisk pro ostré muzejní provedení. Každá velikost zachovává původní proporce.
Zobrazit toto dílo a možnosti
Další čtení
Ověřte originál v The Art Institute of Chicago záznam sbírky a pokračujte přes související díla v katalogu.