Lekníny: Zelené odrazy
Postavte se na okraj klidného rybníka uprostřed horkého odpoledne a dívejte se přímo dolů. Nastane okamžik, jakmile se vaše oči přizpůsobí, kdy přestanete vnímat vodu. Vidíte zelenou hmotu s věcmi v ní ponořenými a nedokážete říct, zda se díváte na hladinu, na odraz ležící na hladině, nebo na něco pod ní. Hloubka a povrch se stanou jedním. Je to mírně dezorientující a většina lidí odvrátí zrak během pár sekund.
Tento obraz je právě ten okamžik, zadržený na sto let, v šířce zdi.
Není v něm obloha. Není tam břeh, most, kmen vrby ani linie, kde by voda končila. Není nic, co by vám řeklo, jak daleko cokoli je nebo jak velký obraz má být. Mezi všemi velkými panely, které vytvořil, je tento tím, který jde nejdál v odstranění běžného vybavení krajiny, a je důvodem, proč stále zaskočí lidi v místnosti plné obrazů, které se na první pohled zdají být o stejném námětu.
Rok, kdy vzal oblohu z obrazu
Začínal jako malíř viditelného světa v jeho nejčitelnější podobě: mosty, lodě, pláže, průčelí katedrál. V 70. letech 19. století namaloval řeku s mostem a plachtami a podle obrazu byste se mohli orientovat ve městě. V 90. letech 19. století maloval průčelí katedrály z pronajatého pokoje a i tam si budova zachovala svůj tvar.
Kolem roku 1920 bylo všechno toto odstraněno. Velké dekorace byly malovány v účelově postaveném třetím ateliéru v Giverny, od roku 1914 do roku 1916 a dál, na plátna příliš velká na to, aby se nosila ven, a opouštějí jedinou konvenci, která po staletí organizovala evropskou krajinomalbu: horizont.
Důvody byly částečně praktické. Obraz s horizontem má vestavěnou velikost, protože horizont vám říká, kde stojíte a jak jste vysocí. Odstraňte ho a obraz může mít jakýkoli rozměr, což je přesně to, co potřeboval pro cyklus navržený tak, aby obklopil diváka ve dvou oválných místnostech. Celý cyklus věnoval francouzskému státu a byl instalován v Oranžerii v roce 1927, rok po jeho smrti.
Ale je v tom víc než jen technika. Byl v osmdesáti letech. Ztratil svou druhou manželku v roce 1911 a syna Jeana v roce 1914. Kolem roku 1912 mu bylo řečeno, že má šedý zákal, a pracoval s ním až do operace v roce 1923. Malíř v této situaci má důvod se zajímat o obraz bez pevné půdy a bez horního okraje.
Vznik: zelená není jedna barva
První věc, které si malíř na tomto plátně všimne, je, jak obtížné je ho vytvořit.
Zelená je nejzrádnější barva na paletě. Rychle zplošťuje, při přemalování se změní v bláto a velká plocha zelené se bude jevit jako jediný mrtvý list, pokud každý čtvereční centimetr nezůstane živý. Zde pracuje s plochou zelené o rozměrech několika metrů a udržuje ji při životě celou cestu.
Podívejte se, jak. Zelené nejsou smíchány do jednotného tónu a rozprostřeny. Jsou položeny jako oddělené teploty proti sobě: modrozelená, která ustupuje, žlutozelená, která vystupuje, olivová, která je téměř hnědá, zelená tak bledá, že je téměř bílá tam, kde světlo dopadá na list. Mezi nimi proplétá fialové a tlumené červené, někdy jako jediný tah napůl pohřbený pod pozdější barvou. Tyto teplé tóny jsou to, co brání tomu, aby celý povrch zchladl a zploštěl, a musíte je hledat, protože jsou záměrně tiché.
Barva je zde hustší než ve světlejších panelech. V některých pasážích vidíte hřeben zanechaný štětcem naloženým barvou, taženým do strany, a v jiných se vrátil do polosuché barvy, takže podkladová vrstva prosvítá ve stopách. Není to úhledná práce. Nikdy nebyla určena k prohlížení na čtecí vzdálenost, i když toto zkoumání přežije lépe než většina.
Rybník byl jeho vlastní konstrukcí. Giverny bylo pronajato v roce 1883, zakoupeno v roce 1890 a vodní zahrada byla vykopána od roku 1893, což znamenalo odklonit rameno řeky Epte a získat úřední povolení poté, co si zemědělci stěžovali. Japonský mostek následoval v roce 1895. Hustá letní zelená na tomto obraze je zelení rostlin, které si vybral a které dorostly do velikosti, na kterou čekal.
Jak se na to dívat: čtěte to jako hloubku, ne jako vzor
Častou chybou u tohoto panelu je dívat se na něj jako na dekoraci, uspořádání příjemných zelených tvarů. Není, a obraz se výrazně zesílí, jakmile budete trvat na tom, abyste ho četli prostorově. Zkuste to.
- Nejprve najděte listy. Leknínové listy jsou jediné věci na obraze, které leží naplocho. Shlukují se do vodorovných proudů a směrem k horní části plátna se zmenšují a přibližují. To je perspektiva, pracující tiše. Horní část obrazu je vzdálená; spodní je u vašich nohou.
- Nyní najděte odrazy. Dlouhé svislé šmouhy tmavší zelené jsou stromy, vzhůru nohama, ležící na vodě. Nejsou v rybníku. Jsou nad vámi a za vámi a obraz vám je ukazuje jediným způsobem, jakým to voda umí.
- Pak najděte mezery. Mezi odrazy jsou otvory světlejší, chladnější barvy. To je obloha, také odražená, také nad a za vámi. Takže obraz obsahuje oblohu; jen ji odmítá umístit nahoru.
- Držte všechny tři najednou. Povrch, odraz, hloubka. To je vjem, po kterém šel, a jakmile ho máte, plátno přestane být ploché a stane se skutečně závratným.
Strávte pět minut a všimnete si něčeho dalšího: není zde jediné místo, kde by si oko odpočinulo. Každá kompozice, kterou jste se učili hledat, ohnisko, subjekt, střed, byla zadržena. Obraz prostě pokračuje. Toto odmítnutí je celým smyslem cyklu navrženého tak, aby obklopil člověka na zakřivené zdi.
Jak se chová v reálné místnosti
Toto je nejvíce sytý a nejvíce obklopující z rybníkových panelů a vyžaduje od místnosti trochu více než bledé.
Je skvělý v prostoru, kde chcete cítit chlad, stín a hloubku: jídelna, knihovna, ložnice, místnost, jejíž okna směřují na cihly nebo zeď. Zelená v této hustotě se chová jako listí za oknem; místnost působí, jako by sousedila se zahradou, i když tomu tak není. V místnostech plných rostlin a dřeva je zcela doma.
Barva stěny ho mění více než u většiny obrazů. Na bílé vypadá hustě a drahokamově, téměř jako tapisérie. Na jemné teplé šedé nebo tónu tmelu se zelené uvolní a fialové a tlumené červené uvnitř vystoupí, což je zajímavější čtení. Na tmavě zelené stěně se ztrácí v povrchu a stává se atmosférou spíše než objektem, což někteří lidé milují a jiní považují za frustrující.
Držte ho dál od silné konkurenční barvy. Červená pohovka nebo jasný koberec s ním budou bojovat a oba prohrají. Dejte mu neutrální společnost a on unese celou místnost.
Zavěste ho nízko a do šířky, se středem ve výši očí sedícího diváka, a osvětlete rovnoměrně. Toto je obraz bez ohniska, takže reflektor je přesně ten špatný nástroj; vymýšlí střed, který malíř strávil roky odstraňováním.
Více z této kolekce
Přineste si tento obraz domů
Vyberte ručně malovanou olejovou reprodukci pro skutečnou štětcovou práci, nebo archivní plátěný tisk pro ostré muzejní provedení. Každá velikost zachovává původní proporce.
Zobrazit toto dílo a možnosti
Další čtení
Ověřte originál v Musée de l'Orangerie záznam sbírky a pokračujte přes související díla v katalogu.