Lekníny: Ráno
Většina obrazů jsou objekty, na které se díváte. Tento byl navržen jako místo, do kterého vstoupíte. Panely Rána jsou součástí velkých pozdních dekorací, pláten tak velkých, že je nelze obsáhnout z jediného místa, zavěšených tak, aby se zakřivovala kolem diváka a zaplnila celé zorné pole, bez horizontu, bez břehu a bez referenčního rámce, který by vám řekl, kde voda končí.
Postavte se před jeho část a běžný proces prohlížení obrazu se rozpadne. Nemůžete ustoupit dostatečně daleko, abyste ho viděli celý najednou. Není zde žádný ohnisko, které byste hledali. Vaše oko vstoupí někam doprostřed bledé vodní plochy a nechá se unášet, a toto unášení je zamýšleným zážitkem. Monet strávil poslední desetiletí svého života konstruováním tohoto efektu v měřítku, které nikdo s tímto námětem nezkusil.
Starý muž a obrovské plátno
Bylo mu kolem osmdesáti. Šedý zákal byl diagnostikován asi o osm let dříve a nebyl operován až do roku 1923, takže toto dílo vznikalo za stále více zakaleného a nažloutlého vidění. Pracoval na plátnech mnohem vyšších, než byl on sám, která musela být posouvána na válečcích a podepírána rámy, a maloval je doma podle rybníka, který si sám vytvořil.
Samotná fyzická fakta stojí za zamyšlení. Dosáhnout na vrchol plátna takové výšky v tomto věku. Posuzovat barevnou souvislost přes čtyři metry, když nemůžete ustoupit dostatečně daleko, abyste viděli oba konce. Dělat to v době, kdy země právě prošla válkou, na projektu bez kupce a bez termínu, čistě proto, že se rozhodl, že musí existovat.
Dekorace byly darovány státu. Byly instalovány ve svém sále v roce 1927, rok po jeho smrti. Vytvořil obraz pro prostor, který nikdy neviděl obsazený, dokončený, nebo prohlížený nikým jiným než jím samým a několika návštěvníky. Ať jsou tyto obrazy čímkoli jiným, jsou dílem muže, který strávil svá poslední léta oslovováním publika, o kterém věděl, že se s ním nesetká.
Proč právě ráno
Ze všech hodin, které si mohl vybrat pro obraz velikosti místnosti, je ráno nejméně dramatické a nejnáročnější. Západ slunce vám dá barvu zadarmo. Poledne vám dá kontrast. Časné ráno vám dá bledý, chladný, málo sytý svět, ve kterém musí být každý efekt vytvořen z nepatrných rozdílů.
Takže klíč je zde vysoký a chladný: modrobílá voda, stříbřité zeleně, bledý lila, nádech růžové tam, kde světlo začíná dosahovat hladiny. Leknínové listy jsou podány měkce, ne ostře. Odražené listí visí dolů do vody v dlouhých tmavě zelených pasážích, které ukotvují bledou plochu, aniž by ztvrdly v objekt.
Výsledkem je obraz s velmi malým kontrastem, který přesto nepůsobí slabě. Tato rovnováha je úspěchem. Odeberte pár tmavších odrazů a celá věc by se rozplynula.
Obraz bez okrajů
Hledejte konvenční aparát krajiny a nenajdete nic z toho. Není zde nebe. Není zde břeh. Není zde blízko, střed a dálka v obvyklém smyslu. Listy se vzdalují tím, že se zmenšují a přibližují k sobě, a to je celý prostorový systém.
Proto lze kompozici téměř neomezeně prodlužovat a proto funguje jako stěna, ne jako okno. Okno má rám a ukazuje vám ohraničený pohled. Toto vám ukazuje fragment souvislého povrchu, který pokračuje za plátnem všemi směry, a váš mozek doplní zbytek.
Zpracování odpovídá ambici. Dlouhé široké tahy, některé přes stopu dlouhé, kladené mokré do mokrého a často nechávané nesmíchané, s viditelným tahem štětce po celé délce. Zblízka je to upřímně abstraktní. Nic nepřipomíná nic. Na šest až osm stop se značky spojí a voda se objeví najednou.
Proč pozdní plátna vypadají nedokončená
První reakcí na tento obraz je často to, že není dokončen. Nic není definováno. Celé pasáže jsou jediným tahem štětce. Plochy plátna jsou sotva pokryté. Posuzováno podle měřítek obrazů, které mu přinesly jméno v předchozím století, to vypadá jako fáze procesu, ne jako výsledek.
Děje se několik věcí najednou. Jednou z nich je měřítko. Na tak velkém plátně je značka, která by při velikosti stojanu vypadala hrubě, proporcionálně malým dotekem a detail při běžném rozlišení obrazu by jednoduše zmizel v poli. Malování ve velkém nutí malíře pracovat v širších jednotkách, nebo strávit desetiletí na jednom panelu.
Slábnoucí zrak je další. S postupujícím šedým zákalem od asi roku 1912 do operace v roce 1923 se jemné rozlišování stává nespolehlivým, zatímco velké vztahy tónu a hmoty zůstávají čitelné. Je naprosto racionální stavět obraz z toho, čemu můžete stále důvěřovat.
Třetí důvod je nejzajímavější. Už nedělal obraz rybníka. Dělal prostředí a prostředí nechce detail, protože detail zastaví oko a prostředí potřebuje, aby se oko pohybovalo. Každá tvrdá hrana, kterou by mohl přidat, by vytvořila místo, kde přestat dívat.
Pozdější generace malířů se na tyto panely dívaly a rozpoznaly něco, co považovaly za svůj vlastní vynález: obraz, který vyplní vaše vidění, odmítá ohnisko a funguje pouze prostřednictvím barvy a doteku. On se tam dostal první, v pozdních sedmdesáti, poloslepý, malující zahradu.
Jak se na to dívat
- Začněte s nejtmavší pasáží, což bude odražený strom nebo kmen vrby. Vše bledé na obraze na ní závisí. Zakryjte ji mentálně a zbytek ztratí oporu.
- Najděte listy leknínů nejblíže spodnímu okraji a sledujte je vzhůru, pozorujte, jak se zmenšují a shlukují. To je váš jediný náznak hloubky a dělá obrovskou práci.
- Hledejte růžové a lila tóny procházející modrou. To je to, co dělá ráno, ne jen chlad.
- Změňte svou vzdálenost dvakrát. Dost blízko, abyste viděli tah štětce, pak zpět, dokud se voda nevytvoří. Mezera mezi těmito dvěma zážitky je smyslem obrazu.
Jak se chová na skutečné zdi
Toto je nejarchitektoničtější z Monetových námětů a chce s ním být tak zacházeno. Byl koncipován jako povrch, ne jako obraz, což znamená, že funguje nejlépe, když dostane zeď pro sebe a je zavěšen dostatečně velký, aby zabíral skutečnou část vašeho zorného pole. Zavěšen malý mezi jinými věcmi se změní v bledou skvrnu a ztratí celý svůj důvod existence.
Paleta je chladná, vysoká a nízkokontrastní: modrobílá, stříbřitě zelená, lila, bledě růžová. To z něj dělá neobvykle klidnou přítomnost a velmi odpouštějící. Nebude konkurovat nábytku, nevytváří silný ohnisko a může unést velkou prázdnou zeď, aniž by místnost působila jako galerie.
Potřebuje však světlo. Nízkokontrastní obrazy se v šeru hroutí a v temné místnosti stříbřitě zelené zešednou. Rovnoměrné, štědré osvětlení zepředu nebo dobré denní světlo je to, co ho udržuje naživu. Vyhněte se ostrému směrovému reflektoru, který vytvoří horké místo uprostřed kompozice, která byla specificky navržena tak, aby žádné neměla.
Bledé stěny mu sluší nejlépe, zejména chladně bílá, jemně šedá a nazelenalá omítka, kde se čte jako otvor ve zdi. Tmavé stěny z něj dělají osvětlený panel, což je dramatické, ale není to to, k čemu je určen. Zavěste ho nízko a dopřejte si prostor stát blízko. Vše, co Monet do těchto posledních pláten vložil, předpokládá diváka, který přistoupí k vodě, místo aby ji obdivoval ze dveří.
Více z této kolekce
Přineste si tento obraz domů
Vyberte ručně malovanou olejovou reprodukci pro skutečnou štětcovou práci, nebo archivní plátěný tisk pro ostré muzejní provedení. Každá velikost zachovává původní proporce.
Zobrazit toto dílo a možnosti
Další čtení
Ověřte originál v Musée de l'Orangerie záznam sbírky a pokračujte přes související díla v katalogu.