Lekníny: Jasné ráno s vrbami
První hodina světla v Giverny je chladná. Mlha leží na hladině rybníka v nízkém příkrovu, vrby odkapávají noční vlhkostí a voda má barvu, která není k ničemu určitému, dokud slunce nevyšplhá nad stromy na východě. Pak se promění. Ne do zlata, které přijde později, ale do tenké čisté modři se zelení pod ní, modři vzduchu spíše než oblohy.
Tato hodina je krátká. Každý, kdo se někdy pokusil sedět venku a pozorovat ji, zná ten problém: než se pořádně podíváte, je pryč. Malíř, který ji chtěl zachytit, měl možná čtyřicet minut denně, ve správném ročním období, za správného počasí, a pak světlo zhoustlo a obraz, který tvořil, už nepopisoval to, co měl před sebou.
Tento panel je ta hodina, zastavená a roztažená do šíře zdi.
Proč bylo ráno to nejtěžší, co se kdy snažil udržet
Celý svůj pracovní život pronásledoval měnící se světlo, a v době velkých dekorací na to měl metodu. V Rouenu v 90. letech 19. století pracoval z pronajatých pokojů naproti katedrále s mnoha plátny najednou, přecházel od jednoho k druhému, jak se světlo pohybovalo, a pak se vracel další den, když se stejné světlo vrátilo. Později napsal, že tato práce mu způsobovala noční můry.
Vodní zahrada byla horší, protože voda nezůstává v klidu, ani když světlo ano. Ranní vánek přejde přes rybník a odrazy se rozpustí; hladina se zakalí; lekníny se houpou na stoncích. Přidejte mlhu, která není ani tak počasím, jako spíše sporem mezi vzduchem a vodou, a snažíte se namalovat předmět, který nemá vůbec žádné pevné hrany.
Jeho odpovědí v posledním desetiletí jeho života bylo přestat soutěžit. Místo aby zachycoval jeden okamžik, stavěl tyto panely pomalu, po léta, v ateliéru, ze vzpomínky na rybník tak opotřebované, že mohl rekonstruovat jeho chování bez něj před sebou. Ráno na tomto plátně není jedno ráno. Je to destilovaná představa každého jasného rána, kdy kdy stál u té vody.
Zahrada, kterou bylo třeba vykopat, než mohla být namalována
Rybník není přírodní prvek, a to je důležitější, než se zdá.
Pronajal si nemovitost v Giverny v roce 1883 a koupil ji v roce 1890, jakmile se obrazy prodávaly dost dobře na to, aby to bylo možné. Od roku 1893 začal budovat vodní zahradu, která vyžadovala odklonění ramene řeky Epte přes pozemek. Vyžadovalo to také povolení, protože místní farmáři protestovali; obava byla z toho, co by mohly malířovy okrasné výsadby udělat s vodou, na které byli ostatní závislí. Japonský můstek byl postaven v roce 1895 a vrby byly umístěny, nikoli nalezeny.
Takže předmětem tohoto obrovského panelu je krajina, kterou navrhl, zasadil, inženýrsky upravil a o kterou bojoval. Strávil třicet let malováním věci, kterou sám vytvořil. To není malý fakt o obraze rybníka za úsvitu; je to důvod, proč kompozice vůbec funguje. Věděl, kam dopadne každý odraz, protože se rozhodl, kde bude stát každý strom.
Vznik: chladné světlo, tenká barva a žádný břeh
Velké dekorace byly malovány ve třetím, účelově postaveném ateliéru v Giverny, který byl zřízen tak, aby na plátnech této velikosti mohlo být pracováno uvnitř, na pojízdných podstavcích, od roku 1914 do roku 1916 dále. Vše na tomto uspořádání se ukazuje v barvě zde.
Podívejte se na hustotu povrchu. Střed obrazu je tenký, rozetřený, téměř kreslený spíše než malovaný; můžete vidět směr tahů probíhajících vodorovně, sledujících tok vody. Směrem k okrajům, kde padá vrbové listí, se barva hromadí do krátkých svislých značek v tmavší zelené a břidlicové. Kontrast je záměrný. Střed je vzduch, okraje jsou hmota.
Všimněte si také toho, co vynechává. V tomto obraze není žádný břeh. Ani nebe, kromě odrazu. Rybník je oříznut tak silně, že divák nedostane žádný břeh, na který by se postavil, ani žádný horní limit, ke kterému by vzhlížel. Toto rozhodnutí umožnilo celý cyklus: bez horizontální linie neexistuje žádná přirozená velikost obrazu, takže může být široký jako zeď a stále dávat smysl.
Paleta je specifickým podpisem tohoto panelu mezi jeho sousedy. Tam, kde ostatní plátna v cyklu jdou do zelena, tmy nebo do tepla, toto zůstává chladné. Bledě modrá, stříbřitě lila, zelená, která je bližší šedi než listu. Je to obraz teploty stejně jako místa.
Naučit se to vidět: tři průchody
Lidé chodí kolem takových obrazů příliš rychle, protože na povrchu není žádný příběh, který by je zastavil. Jeden tu je; jen je pomalý. Zkuste to ve třech průchodech.
- První průchod, z dálky. Vnímejte tvar světla. Všimněte si, že nejjasnější oblast není ve středu, ale mírně stranou, a že vrbové listí po stranách je to, co způsobuje, že se to čte jako jasné. Zakryjte si jeden okraj rukou a celá věc zplihne. Tmavé okraje jsou zdrojem energie obrazu.
- Druhý průchod, zblízka. Najděte leknínové listy a spočítejte barvy v jediném z nich. Zřídka jich bude méně než čtyři: růžová, žlutozelená, modrá ve stínu pod ním, tah bílé na horním okraji, kde se láme světlo. Žádná z nich není barvou leknínového listu.
- Třetí průchod, ze strany. Postavte se stranou a podívejte se podél povrchu. Vodorovné tahy v otevřené vodě se začnou chovat jako skutečná voda a svislé tahy na okrajích začnou viset jako větve. Obraz se plně sestaví, až když se pohnete.
Poslední věc, které si všimnout, je absence dramatu. Nic se tu neděje. Žádný člun, žádná postava, žádná událost. Odstranil každý prvek, který by divákovi umožnil podívat se na obraz a pak s ním být hotov. Co zbývá, je povrch, který stále odmění pozornost, protože se nikdy nerozplyne v jediné prohlášení.
Jak se chová v reálném pokoji
Toto je nejchladnější a nejsvětlejší z rybníkových panelů, a to z něj dělá nejsnáze snesitelný pro bydlení.
Hodí se do místností, které dostávají ranní světlo, samozřejmě, ale užitečnější je, že se hodí do místností, které nedostávají mnoho světla vůbec. Bledě modrozelená s vysokým vnitřním jasem působí na tmavé stěně jako zrcadlo; zvedne celou rovinu a dá místnosti bez oken náznak otvoru. Místnosti orientované na sever, chodby, schodiště a ložnice, které nikdy nevidí přímé slunce, z toho těží.
Proti chladně bílým stěnám je ostrý a klidný. Proti syté barvě, inkoustově modré, tmavě zelené nebo uhelné, se bledá voda stává mnohem dramatičtější a tmavé vrbové okraje zapadnou do zdi, takže obraz vypadá, že se vznáší. Obojí čtení je legitimní; jsou to prostě různé obrazy.
Protože kompozice je horizontální a zatížená na okrajích, chce šířku. Postel, nízká pohovka, dlouhý konzolový stůl, vana. Je špatnou volbou pro úzký pruh zdi mezi dveřmi, kde se vrbové okraje stísní a otevřený střed nemá kam jít.
Pověste jej ve výši očí vsedě v místnosti, kde lidé sedí, a ve výši očí ve stoje v místnosti, kudy lidé procházejí. A buďte s ním trpěliví. Toto je obraz, který první den udělá velmi málo, a pak vás jednoho šedého odpoledne o tři měsíce později zastaví na cestě místností, protože voda udělala něco, čeho jste si předtím nevšimli.
Více z této kolekce
Přineste si tento obraz domů
Vyberte ručně malovanou olejovou reprodukci pro skutečnou štětcovou práci, nebo archivní plátěný tisk pro ostré muzejní provedení. Každá velikost zachovává původní proporce.
Zobrazit toto dílo a možnosti
Další čtení
Ověřte originál v Musée de l'Orangerie záznam sbírky a pokračujte přes související díla v katalogu.