Lekníny: Dvě vrby
V zimě roku 1920 nebyla největší místnost v Giverny postavena k bydlení. Byla to kůlna se skleněnou střechou a tvrdou podlahou, postavená jen pro jediný účel, a za chladných rán byl vzduch uvnitř prosycen terpentýnem, vlhkou omítkou a zápachem vlhké země ze zahrady, který se podával pod dveřmi. Muž v osmdesáti letech tam pracoval v těžkém kabátě. Plátna stála na nízkých pojízdných stojanech, aby se s nimi dalo pohybovat jako s nábytkem. Většina z nich byla vyšší než on. Některá byla širší než selský vůz.
Na jednom z nich ležela hladina vody se dvěma kmeny vrb, které z ní vyrůstaly, jeden blízko levého okraje a jeden blízko pravého, jako sloupky dveří, které ztratily své dveře. Mezi nimi není nic jiného než voda: leknínové listy, odražené spodní strany listů, mraky a světlo, které se odmítá usadit.
Maloval vrby v té zahradě po čtvrt století. Některé z nich sám zasadil. Tentokrát nemaloval strom. Stavěl místnost z barvy a stromy byly jejími stěnami.
Místnost, kterou vytvářel pro lidi, které nikdy nepotká
Plán, který se stal velkými dekoracemi, se začal formovat kolem roku 1914 a pak pohltil zbytek jeho života. Nápad nebyl obraz, který by se pověsil úhledně mezi dvě okna. Byl to souvislý povrch, pás vody, který kolem diváka plynul bez přerušení, takže každý, kdo stál uvnitř, ztrácel běžný pocit, kde končí zeď a začíná svět.
Celý cyklus daroval francouzskému státu. Nedožil se jeho instalace. Panely byly umístěny do dvou oválných místností v Oranžerii v roce 1927, rok po jeho smrti, a tyto ovály byly navrženy tak, aby se obrazy prohýbaly kolem koutku vašeho oka z obou stran najednou. Každé rozhodnutí v tomto plátně předpokládá toto uspořádání. Bylo vytvořeno pro zeď, která se ohýbá.
Do roku 1920 pohřbil mnoho. Jeho druhá žena Alice zemřela v roce 1911. Jeho syn Jean zemřel v roce 1914, právě když práce na dekoracích nabírala na váze. Kolem roku 1912 mu bylo řečeno, že má šedý zákal; to znamená, že muž, který strávil padesát let spory o přesnou teplotu stínu, byl informován, že čočka jeho vlastního oka začala žloutnout a zakalovat se. Vydržel dalších jedenáct let, než v roce 1923 souhlasil s operací.
To je tlak za tímto panelem. Vytvořil ho někdo, kdo ztrácel jedinou schopnost, na které byl jeho život postaven, a jeho odpovědí bylo namalovat něco většího než jakákoli místnost, kterou vlastnil.
Dva kmeny a nic jiného, čeho by se dalo držet
To, co toto plátno odlišuje od ostatních v cyklu, je to, že vám dává něco vzpřímeného, k čemu se můžete postavit.
Většina velkých panelů odstraňuje všechny orientační body. Žádný břeh, žádná obloha, žádný horizont; jen voda při pohledu shora, což je krásná a trochu děsivá věc, když vám ji předají v tomto měřítku. Tady dělá něco jiného. Nechá dva kmeny vrb sestoupit obrazem, jeden na každé straně, a táhnou se od horního okraje téměř k dolnímu. Nejsou detailní. Jsou to tmavé, úzké, mírně roztřepené vertikály, spíš dva dlouhé tahy štětcem, kterým bylo dovoleno zůstat, než botanika.
Jejich úkol je architektonický. Rozřezávají vodu na tři části: úzký pruh vlevo, široký otevřený střed, úzký pruh vpravo. Vaše oko vstoupí mezerou a spočine uprostřed. Je to nejstarší kompoziční trik, rám v rámu, a on ho zde používá v měřítku, kdy je rám zhruba ve výšce člověka.
To znamená, že když stojíte blízko, kmeny jsou po vašich obou stranách. Nedíváte se na dveře. Stojíte v nich.
Jak namalovat něco širšího, než je dosah vašich paží
Zvažte fyzický problém. Plátno široké několik metrů nelze zblízka vidět celé a z dálky se nedá malovat vůbec. Musel pracovat na délku paže na pasáži, kterou nemohl posoudit, pak jít pozpátku, aby zjistil, zda je správně, a pak zase jít dovnitř. Staří muži to nemají rádi. Pojízdné stojany existovaly proto, aby plátno mohlo přijít k němu, ne naopak.
Barva vám řekne, jak to probíhalo. V otevřeném středu je povrch vrstevnatý a přepracovaný; můžete najít tahy modrofialové, které byly položeny brzy a jsou stále viditelné pod pozdějšími zelenými, jako hádka, která se nikdy zcela nevyřešila. Kolem kmenů se rukopis zpřísňuje a tmavne. Na horním a dolním okraji se opět uvolňuje a na některých místech je vidět tkanina plátna skrz tenký nános, kde usoudil, že méně je dost.
Také maloval z rybníka, který byl sám vytvořen, ne nalezen. Giverny bylo pronajato v roce 1883 a koupeno v roce 1890. Vodní zahrada byla vykopána od roku 1893, což znamenalo odklonit větev řeky Epte a získat povolení od místních úřadů poté, co farmáři protestovali proti tomu, co s vodou zamýšlel. Japonský můstek byl postaven v roce 1895. Každá vrba, každý leknín, každý odraz v tomto rozlehlém obraze stojí na malém administrativním boji o potok.
Naučte se to vidět: přečtěte si vertikály a pak je pusťte
Dejte tomu dvě minuty a změní to charakter. Zde je cesta dovnitř.
- Začněte kmeny. Následujte jeden odshora dolů. Všimněte si, že nespočívá na ničem. Není žádný břeh, žádný kořen, žádná zem. Jednoduše vstoupí do vody a zastaví se. Odstranil důkazy, které by vám řekly, kde stojíte.
- Pak se podívejte, z čeho jsou kmeny. Ne hnědá. Hledejte švestkovou, břidlicovou, tmavě zelenou, potlučenou červenou. Přečtěte je vedle sebe a rozdělí se do několika barev, které předstírají, že jsou jedna.
- Teď střed. Najděte leknínové listy a všimněte si, že leží naplocho, ve vodorovných shlucích, a že jsou jedinými věcmi v obraze, které se řídí gravitací. Vše ostatní je odraz a odraz nemá váhu.
- Nakonec zaostřete na měkko. Nechte oči zjemnit, jako byste se dívali na nic. Obraz se rozpadne na plochu světla se dvěma tmavými stehy, které ho drží na stěně. To je efekt, o který mu šlo.
Potěšení z tohoto konkrétního panelu spočívá v napětí mezi těmito dvěma čteními. Ostré zaostření vám dá stromy. Měkké zaostření vám dá počasí. Přepíná se mezi nimi celý den, podle toho, kde stojíte a co dělá světlo.
Jak se chová v opravdové místnosti
Toto je panel pro zeď, podél které jdete, spíše než pro zeď, ke které sedíte. Jeho tvar je výrazně horizontální a dvě vertikály mu dávají rytmus, který se hodí do chodby, na podestu, do dlouhého obývacího pokoje, na zeď za jídelním stolem, na pruh omítky nad nízkým příborníkem.
Je to tichý pracovník. Paleta je zelená, modrozelená a fialová s velmi malým množstvím čistého tepla, takže místnost ochlazuje a dělá ji hlubší, než je; stejný efekt jako okno do zahrady. Proti bílé nebo krémové působí klidně a mírně formálně. Proti teplé šedé nebo jemné hliněné stěně zelené získají tělo a kmeny přestanou vypadat jako inkoustové čáry a začnou vypadat jako stromy.
Věšte nízko. To je jediná chyba, kterou lidé u tohoto druhu krajinářských formátů dělají. Obraz byl vytvořen pro diváka stojícího uvnitř jeho horizontu, takže středová linie by měla být přibližně ve výšce očí, ne plovoucí nad lištou na obrazy. Nechte mu také prostor po obou stranách; kmeny potřebují vedle sebe prázdnou zeď, aby mohly nadále plnit svou roli dveří.
A pokud můžete, nasviťte ho zepředu, ne shora. Šikmé světlo zvýrazní hřebeny barvy a promění celou věc v texturu. I čelní světlo nechá barvu dělat to, k čemu byla vytvořena, totiž zůstat tam roky a nikdy nevypadat dvakrát stejně.
Více z této kolekce
Přineste si tento obraz domů
Vyberte ručně malovanou olejovou reprodukci pro skutečnou štětcovou práci, nebo archivní plátěný tisk pro ostré muzejní provedení. Každá velikost zachovává původní proporce.
Zobrazit toto dílo a možnosti
Další čtení
Ověřte originál v Musée de l'Orangerie záznam sbírky a pokračujte přes související díla v katalogu.