Lekníny (Agapantus): Rybník, který si vybudoval a pak maloval třicet let
Stůjte na okraji tichého rybníka uprostřed rána a dívejte se přímo dolů do vody. Téměř okamžitě ztratíte půdu pod nohama. Je tu hladina, na níž plocho leží listy. Je tu voda, hnědá a zelená, plná stonků, které vedou dolů. A je tu nebe, které je také tam, přicházející shora a objevující se dole, takže stejná čtvereční stopa vody obsahuje zároveň list, hloubku i mrak. Vaše oko se nemůže rozhodnout, kterému z těch tří věřit.
K roku 1915 se starý muž díval do té konkrétní vody více než dvacet let a začal zhotovovat obrazy, které byly větší, než si rybník zasloužil.
Svůj námět si nejprve vybudoval, než ho namaloval
Toto je část, která se vynechává. Rybník nebyl nalezen. Usadil se v Giverny v roce 1883 a vodní zahradu si nechal vytvořit od roku 1893, a pak po celá desetiletí prováděl úpravy, osazoval ji a nechal ji udržovat. Lekníny byly vybrány. Břeh byl vytvarován. Odrazy, které zaplňují tato plátna, existují, protože někdo rozhodl, kde budou stát vrby a agapantusy.
Takže námět byl uměle vytvořen, po celá léta, mužem, který pak zbytek života tvrdil, že pouze zaznamenává to, co má před sebou. Obě věci jsou pravdivé. Maloval podle přírody, a příroda byla upravena. Je to jeden z podivnějších faktů v umění: umělec, který třicet let konstruoval námět tak pomalu, že nakonec nedokázal rozlišit, kde končí zahrada a začíná obraz.
Druhý fakt je těžší. Kolem roku 1912 mu byl zjištěn šedý zákal. Šedý zákal nejen rozmazává. Žloutne a ztmavuje, takže modrá šedne a fialová hnědne a celý svět dostává teplý opar, který každým rokem houstne. Pro muže, jehož celoživotní dílo spočívalo na rozlišování mezi dvěma úzce příbuznými barvami na první pohled, byl tento nález začátkem boje, který nemohl vyhrát. Velké dekorace, včetně obrazů agapantusů a leknínů, započatých kolem roku 1914 ve velkém třetím ateliéru, vznikaly v jeho stínu.
Stojí za to vědět, co je agapantus, protože dává skupině jméno. Je to břehová rostlina, ne vodní, s dlouhými řemenovitými listy, které se klenou ven, a s vysokými holými stonky nesoucími kulatou hlavu modrých nebo bílých květů. Zasazená podél okraje rybníka dělá s výhledem něco velmi specifického. Listy se křiví k vodě a květenství se vznášejí nad nimi na stoncích, které jsou z dálky příliš tenké, než aby je bylo vidět jasně, takže celá rostlina působí jako volný modrý oblak mezi vámi a hladinou. To je tvar, který proplouvá těmito obrazy, někdy přítomný jako rostlina a někdy jen jako její odraz, a to je to, co dává vodě vertikální rytmus.
V interiéru, ve velkém měřítku
Tato pozdní plátna nebyla nesena k vodě. Byla malována v účelově postaveném ateliéru dostatečně velkém, aby je pojal, z rybníka, kterého dosáhl minutovou chůzí, ale který fyzicky není před stojanem. To mění vše o tom, jak byly vytvořeny.
Práce v takové velikosti znamená, že nemůžete vidět celý obraz, když se ho dotýkáte. Stojíte blízko, abyste udělali tah, a pak musíte ustoupit, abyste zjistili, co to udělalo. Den práce se stává sérií postupů a ústupů, a ve věku sedmdesát let je to fyzický úkol stejně jako umělecký.
Také to znamená, že obrazy mohly být zpracovávány a přepracovávány po dlouhá období, vrstva na zaschlé vrstvě, a revidovány ve vzájemném vztahu. Při bližším pohledu na povrch pozdního obrazu leknínů najdete dřívější stavy prosvítající skrz vrchní vrstvu, chladnější barvy pohřbené pod teplejšími, tahy jedním směrem a tahy opačným směrem, které jsou přes ně později položeny. To nejsou rychlé obrazy, které předstírají rychlost. Jsou to pomalé obrazy, které předstírají okamžik.
Jak se dívat na obraz bez horizontu
První věc, které si všimnete, je to, co chybí. Není tu žádná horizontální linie, žádná obloha nahoře, žádný břeh dole, žádná cesta, která by vás vedla dovnitř, a žádný pevný úhel pohledu, který by vám říkal, jak daleko je cokoli. Odstranil celé lešení, které krajinomalba používala čtyři sta let. Co zbylo, je hladina, na kterou se díváte shora, a která jde zároveň nahoru i dolů.
Zkuste to číst v tomto pořadí:
- Nejprve najděte listy leknínů. Jsou to jediné prvky ležící naplocho, a jejich elipsy jsou jedinou stopou k rovině vody. Také se zmenšují směrem dozadu, což je jediná perspektiva, kterou si obraz dovoluje.
- Pak najděte odrazy. Jdou vertikálně, dolů do plátna, a jsou tvořeny oblohou a rostlinami na břehu. Tam, kde odraz kříží leknínový list, se díváte na dvě různé hloubky, které zaujímají jedno místo.
- Pak najděte tmavé pasáže, ty, které čtete jako vodu, spíše než jako cokoli, co se v ní odráží. Jsou to nejhlubší tóny a posouvají vše ostatní dopředu.
- Nakonec květy samotné, malé tupé doteky růžové a bílé sedící na všem, aplikované naposledy a ponechané být.
Jakmile oddělíte tyto čtyři rejstříky, podívejte se, jak se barva mění mezi nimi. Odrazy jsou tažené a šmouhované, listy jsou poplácány naplocho, květy jsou jednotlivé tahy štětce. Dotek dělá popisování, které obvykle dělá kresba.
Pak to nechte rozostřit. Tyto obrazy nejsou stavěny k vyřešení. Za určitou vzdáleností se ty čtyři vrstvy spojí do jednoho proměnlivého pole, což je přesně zážitek skutečného zírání do vody, dokud nepřestanete pojmenovávat věci.
Co to udělá s místností
Vodní hladina bez horizontu se chová jinak než krajina na zdi. Krajina otevře díru v místnosti a pošle vás skrz ni. Tento obraz rozprostře pole barvy po stěně a nechá vás, kde jste. Účinek se blíží spíše okolnímu světlu než pohledu, a proto je pozoruhodně uklidňující.
Měřítko zde hraje větší roli než u téměř jakéhokoli jiného námětu. Tyto obrazy byly koncipovány velké, a ztrácejí svůj argument v pohlednicové velikosti, protože celý smysl spočívá v tom, že obraz přesahuje okraj vaší pozornosti. Vyberte největší formát, který zeď unese, a pak ho zavěste níže, než je obvyklé, aby voda ležela pod vaší linií očí, jako když se díváte do rybníka.
Dejte mu prázdnou zeď z obou stran. Cokoli zavěšené poblíž by dodalo horizontální referenci, kterou obraz záměrně odstranil, a iluze zmizí. Prázdná zeď zde není zbytečným prostorem, je součástí díla.
Je to také vzácný obraz, který se zlepšuje v nízkém osvětlení. Za soumraku nebo pod jedinou lampou klesají zelené a modré tóny a růžové květy zůstávají viditelné nejdéle, což je přesně to, co se děje u skutečného rybníka, když světlo mizí. Zavěste ho tam, kde ho uvidíte večer, a získáte to zadarmo, každý den, ze zahrady, kterou tvrdohlavý starý muž zasadil a znovu zasadil, dokud nesouhlasila, že bude obrazem.
Více z této kolekce
Přineste si tento obraz domů
Vyberte ručně malovanou olejovou reprodukci pro skutečnou štětcovou práci, nebo archivní plátěný tisk pro ostré muzejní provedení. Každá velikost zachovává původní proporce.
Zobrazit toto dílo a možnosti
Další čtení
Ověřte originál v Cleveland Museum of Art záznam sbírky a pokračujte přes související díla v katalogu.