Lekníny (1908)
Představte si loďku s plochým dnem přivázanou u okraje rybníka červencového rána a v ní sedmdesátiletého muže s plátnem před sebou, zády k zahradě. Nedívá se na lekníny. Dívá se dolů.
To je celý námět. Ne pohled, ne scéna, ne místo, do kterého byste mohli vstoupit. Obdélník vody viděný téměř shora, s leknínovými listy ležícími ve volných shlucích a v mezerách mezi nimi nebe.
Zní to jako nic. V roce 1908 to byla jediná věc, kterou chtěl malovat, a trvalo mu patnáct let zahradničení a změna v tom, co považoval za smysl obrazu, než k tomu dospěl.
Patnáct let kopání, než vykvetl první leknín
Na tomto plátně není nic divokého. Rybník je inženýrský projekt.
Pronajal si dům v Giverny v roce 1883 a koupil ho v roce 1890, jakmile se jeho díla prodávala dost dobře na to, aby si to mohl dovolit. Od roku 1893 začal budovat vodní zahradu, což si vyžádalo odklonění ramene řeky Epte. To nebyla soukromá záležitost. Místní farmáři protestovali a potřeboval povolení úřadů, než mohl vodu odvést. Obava byla praktická; lidé po proudu byli závislí na tomto toku a umělcův okrasný rybník nebyl samozřejmě dobrý důvod s ním manipulovat.
Dostal povolení, vykopal rybník, osázel ho a v roce 1895 nechal postavit japonský mostek přes úzký konec. Prvních deset let maloval most, břeh, vrby, celou čitelnou scénu. Pak postupně vše ořízl.
V roce 1908 už v těchto obrazech není žádný most. Žádný břeh, žádná cesta, žádné nebe nahoře na plátně. Jen voda. Strávil patnáct let vytvářením námětu a pak z něj odstranil vše, co by divákovi umožnilo identifikovat místo.
Rok, kdy obrazy přestaly popisovat a začaly se dívat
To, co odděluje plátno z tohoto data od dřívějších maleb rybníka, není motiv. Je to přístup.
Obrazy z konce 90. let 19. století a počátku 20. století stále popisují. Říkají vám, kde jsou listy, jak dopadá světlo, jak most vypadá v určitou hodinu. V roce 1908 se něco posunulo. Listy tam stále jsou, ale malba se nyní mnohem více zajímá o zmatení povrchů než o přesné podání kteréhokoli z nich.
Zamyslete se nad tím, co se fyzicky děje na rybníku. Voda má povrch, který vidíte, protože na něm něco plave. Má odraz, který leží na tom povrchu, ale ukazuje vám věci za vámi a nad vámi. A má hloubku, kterou zahlédnete v místech, kde světlo pronikne pod hladinu. Tři různé prostorové systémy zabírající stejný čtvereční palec. Lidské vidění na to není stavěné, a proto je dlouhé dívání se do vody mírně hypnotické.
A také v tomto roce byl u stejného rybníka už patnáct let, v každém ročním období a každou hodinu. Taková důvěrná znalost s malířem něco udělá. Už nemusel zjišťovat, co má před sebou. Mohl přejít přímo k těžší otázce, totiž jaký je pocit se na to dívat.
Vznik: formát na stojanu, bez obzoru a s loďkou
Toto není jedna z nástěnných dekorací. Je to plátno o velikosti, kterou může člověk unést, postavit venku a dokončit v rozumném počtu sezení, a to mění způsob, jakým bylo malováno.
Pracoval na rybníku z břehu a z ploché loďky, což mu dalo to, co z břehu získat nemohl: pohled přímo nad vodou bez břehu v záběru. Z loďky nemá rybník žádné okraje. Tento úhel pohledu je důvodem, proč se kompozice může obejít bez obzoru.
Podívejte se na tahy štětcem. Ve volné vodě jsou delší a měkčí, tažené ve směru odrazů, s barvami kladenými mokré do mokrého, takže se hranice rozmývají. Na listech jsou kratší, plošší, kladené napříč; každý list je obvykle postaven ze dvou nebo tří rozhodujících tahů, spíše než kreslen a vyplňován. Kde sedí květ, barva houstne a je světlejší, malý vyvýšený uzlík na jinak tekutém povrchu.
Paleta je charakteristická pro tuto sérii: modrozelená voda, studená lila v odraženém nebi, listy v žlutozelené, která ve stínu přechází téměř do olivové, a růžové nebo krémové květy. Je zde velmi málo tmavé barvy. Obraz drží pohromadě na blízkých hodnotách barev spíše než na silném kontrastu, což je obtížnější způsob.
Jak se naučit dívat: tři hloubky
Nejlepší způsob, jak vstoupit do takového plátna, je odmítnout se na něj dívat jako na vzor. Trvejte na tom, že je to prostor, a hledejte v něm tři vrstvy.
- Povrch. Najděte leknínové listy. Všimněte si, že se zmenšují a hustěji shlukují směrem k horní části plátna. To není dekorace, to je perspektiva; horní část obrazu je voda dál od vás, spodní část je voda u vašich nohou. Jakmile to uvidíte, plátno se nakloní a stane se rovinou ustupující do dálky, ne plochým designem.
- Odraz. Podívejte se na bledé, studené oblasti mezi listy. To je nebe ležící na vodě. Je nad vámi a za vámi a je to jediné nebe v obraze. Následujte jednu z těchto mezer a často zjistíte, že je přerušena tmavším svislým šmouhem, což je strom vzhůru nohama.
- Hloubka. Na několika místech se barva stává teplejší a kalnější, hnědavý nebo olivový tón. To je voda, která vám umožňuje vidět do ní. Tyto pasáže jsou obvykle malé a snadno přehlédnutelné, a právě ony brání tomu, aby se obraz četl jako zrcadlo.
Pak zkuste držet všechny tři najednou, což je nepříjemné a je to přesně ten pocit, když stojíte nad skutečnou vodou. Většina diváků to zvládne jen pár sekund, než si jejich oko vybere jednu vrstvu a usadí se. Tato nestabilita je skutečným námětem obrazu.
Jak se chová v reálném prostoru
Protože je to obraz ve formátu na stojan, ne na zeď, žije jinak než velké dekorativní panely. Je intimní. Chce, aby se na něj dívalo ze vzdálenosti tří nebo čtyř stop, ne z druhé strany místnosti.
To z něj dělá dobrou volbu pro místa, kde jsou lidé blízko zdí: chodba, pracovna nad stolem, ložnice, podesta schodiště, zeď vedle čtecího křesla, koupelna s dobrým světlem. Je to jeden z mála námětů, který se při pohledu zblízka skutečně zlepšuje, protože při této vzdálenosti je viditelná práce se štětcem.
Paleta je chladná a světlá, bez silných tmavých míst, takže zeď spíše zvedá, než aby ji zvýrazňovala. Na bílé nebo krémové působí klidně a téměř beztížně. Na jemné modrošedé nebo světlé šalvějové splývá se zdí a působí atmosféricky. Na silné tmavé barvě získává hodně dramatičnosti, protože bledá voda je najednou nejjasnější věcí v místnosti.
Také se dobře kombinuje, což velké panely neumí. Dva nebo tři vodní obrazy podobné velikosti zavěšené jako sada se čtou jako posloupnost hodin, ne jako opakování, což je mnohem blíže tomu, jak o motivu přemýšlel on sám.
Dejte mu pokud možno rovnoměrné denní světlo. Toto je obraz bez jediného ohniska a bez hlubokého stínu a vypadá nejlépe ve stejném plochém, štědrém světle, v jakém vznikl.
Více z této kolekce
Přineste si tento obraz domů
Vyberte ručně malovanou olejovou reprodukci pro skutečnou štětcovou práci, nebo archivní plátěný tisk pro ostré muzejní provedení. Každá velikost zachovává původní proporce.
Zobrazit toto dílo a možnosti
Další čtení
Ověřte originál v Tokyo Fuji Art Museum záznam sbírky a pokračujte přes související díla v katalogu.