Popis
Na rozdíl od přeplněnějších obrazů leknínů dává toto plátno většinu svého povrchu otevřené vodě, široké, tiché rozloze levandulové, fialové a bledě zelené, kde se oblaka a převislé větve zdají rozpouštět do měkké, ničím nepřerušené barvy téměř bez viditelných tahů štětce. Lekníny se shromažďují jen nahoře a podél spodních rohů a nechávají široký diagonální pás prázdné, mlžné vody procházející středem obrazu, jehož hladinu nenarušuje nic víc než slabé vlnění tmavší fialové.
Samotné květy jsou ve srovnání s jeho hustěji zaplněnými plátny leknínů řídké: hrst květů v pravém dolním rohu, bílé okvětní lístky s růžovými špičkami a teplým žlutým středem, a menší shluk v pravém horním rohu ve stejné paletě, každý vytvořený z několika jistých, oddělených tahů spíše než z rozmíchané barvy. Namalováno na vrcholu jeho dlouhého tažení zasvěceného rybníku v jeho vlastní zahradě, toto plátno se kloní spíše k atmosféře než k události, zajímá je více kvalita odraženého světla než jakýkoli květ.
Co ho v rámci série odlišuje, je právě tato zdrženlivost: zatímco mnohé obrazy leknínů vyplňují plátno od okraje k okraji listy a květy, zde Monet nechává námětem stát samotnou vodu, mlžné pole barvy, které se chová spíše jako studie mlhy nebo soumraku než jako zahradní scéna. Paleta, jíž dominuje fialová a měkká olivová spíše než jasnější zelené a červené jeho přeplněnějších pláten leknínů, mu dává chladnější, kontemplativnější náladu.
Tato otevřenost a tichá paleta dělají obraz neobvykle snadno stravitelným na zdi: nikdy nesoupeří o pozornost tak, jak to dělá hustě kvetoucí plátno, místo toho ustupuje do místnosti tak, jako by to dokázala měkká šedá nebo levandulová zeď, a nejpůsobivější je, když je kolem něj prostor, aby prázdná voda mohla dýchat.
